„Svatá Hora musí zůstat otevřeným duchovním místem, kam může vstoupit každý, kdo se chce a umí ztišit, kdo se nejen umí modlit, ale i ten, kdo respektuje, že jsou místa, které pro některé lidi znamenají nejen zábavu a byznys, ale především zastavení, spočinutí a hledání toho, co nás přesahuje,“ říká farář Miloš Szabo. Ten společně s farním vikářem Matějem Jirsou od září letošního roku nově působí na Svaté Hoře poté, co ji opustil řád redemptoristů.

Na Svaté Hoře došlo k významné změně. Po 123 letech duchovní služby Příbram opustil řád redemptoristů a správu poutního areálu přebírá Arcibiskupství pražské. Jak tuto změnu vnímáte vy osobně?

Tato změna mě osobně zastihla nepřipraveného. Působil jsem v pražské farnosti, pracoval na soudu, přednášel na vysoké škole a zrovna měl za sebou několik velmi úspěšných projektů, po kterých jsem toužil nejen po určitém odpočinku, ale i začít mnohem více se věnovat lidem. Nejdůležitějším posláním kněze totiž není budovat, opravovat, řídit provoz, ale tvořit komunitu, být v ní a s ní a díky Božímu Slovu, kterému ti lidé věří a které má on hlásat, zabraňovat tomu, aby v ní vznikaly takové spory, které pak pohoršují veřejnost a neprospívají ani církvi, ani společnosti. Odchod redemptoristů ze Svaté Hory nesu i já velmi těžce. Jednak si myslím, že k poutním místům patří určitá specifická spiritualita, kterou my diecézní kněží zkrátka nemáme, jednak ti otcové, které jsem měl za těch pár týdnů možnost poznat, jsou nesmírně hodní a laskaví lidé. A dobrých lidí není nikdy dost.

Jak na zásadní změnu reaguje místní komunita věřících?

Na jejich místě bych byl i já smutný a snažil se ze všech sil zvrátit změnu. Bohužel, ani v jejich, ani v mých silách ani kompetencích není této změně zabránit. Pak nám zbývá jediné: co nejrychleji ji přijmout a snažit se společně začít tvořit a psát novou dějinnou kapitolu Svaté Hory.

Svatá Hora je nejen poutním místem pro věřící, ale také významnou historickou a kulturní památkou navštěvovanou turisty. Jak chcete skloubit duchovní poslání s otevřeností vůči širší, i nevěřící veřejnosti?

Možná mám oproti některým svým kolegům výhodu v tom, že jsem kdysi jako mladý chlapec od víry i od církve odešel. To období bylo – a doposud je – pro můj osobnostní i duchovní život velmi důležité, a nechci na něj zapomenout. Často si vzpomenu, co mě na církvi štvalo, co mě odrazovalo od toho, abych chodil do kostela nebo ke zpovědi, jak jsem vnímal některé rituály a podobně. A naopak, velmi živě si uchovávám v srdci okamžiky, podněty a důvody, proč jsem se vrátil a stal se přes to všechno knězem, kterým jsem moc rád. Tím nepřímo odpovídám na vaši otázku: Svatá Hora musí zůstat otevřeným duchovním místem, kam může vstoupit každý, kdo se chce a umí ztišit, kdo se nejen umí modlit, ale i ten, kdo respektuje, že jsou místa, které pro některé lidi znamenají nejen zábavu a byznys, ale především zastavení, spočinutí a hledání toho, co nás přesahuje. A musíme si to přiznat – těchto hledajících lidí je mnohem více mimo církev než v ní.

Plánujete v nejbližší době nějaké změny v provozu, nabídce programů či ve způsobu prezentace Svaté Hory směrem k návštěvníkům?

To je těžká otázka a rád bych odpověděl, že se nic měnit nebude. Každý, kdo přemýšlí a trochu nahlédne do chodu svatohorského komplexu, však musí uznat, že zvládnout vše, co zvládala komunita redemptoristů s vedením řehole za svými zády, zkrátka ve značně osekaném personálním složení nelze. Málokdo, a to často ani mezi mými kolegy nebo dokonce představenými, si neuvědomí, že farář na Svaté Hoře je zároveň ředitelem poměrně velké společnosti, zajišťuje služby a každodenní provoz (Svatá Hora nemá zavírací den). Je také manažerem firmy, pro kterou musí zajistit dostatek financí, zvláště nyní, když si církevní instituce musí většinou ekonomicky poradit samy. A to nejen ve vztahu ke státu, ale i k centrálním církevním institucím, které jim na provoz nepřispívají.

A lze tedy v tuto chvíli říci (rozhovor byl připraven 18. srpna – pozn. red.), které změny lze očekávat?

Jak budeme fungovat po 1. září 2025, kdy na Svaté Hoře řeholníci už nebudou, se neodvážím předvídat. Budeme se však i s mým kolegou Matějem snažit, aby dopad těchto změn nebyl příliš bolestný pro nikoho. Ideálně, aby je v prvních měsících nikdo ani nepocítil a v těch dalších poznal, že se život na Svaté Hoře nejen nezastavil, ale naopak se pozitivně rozvíjí.

Jaká je vaše představa o spolupráci s městem Příbram a dalšími místními institucemi, například v oblasti kulturních akcí, péče o areál či cestovního ruchu?

Neumím si představit, že by Svatá Hora existovala bez Příbrami. Ale i naopak: dovolím si tvrdit, že Příbram by bez Svaté Hory také nebyla tím, čím je. Těch několik málo setkání, které jsem zatím s některými představiteli města měl, naznačují, že o spolupráci bude zájem z obou stran. Akce, které byly domluveny ještě za mých předchůdců, se v žádném případě rušit nebudou, a věřím, že záhy začneme připravovat plán pro rok 2026. A že si dokážeme otevřeně a přátelsky stanovit a vybrat takové aktivity, které budou pro lidi a z nichž bude mít radost jak poutní místo Svatá Hora, tak i město Příbram.

Redemptoristé zanechali na Svaté Hoře výraznou duchovní i kulturní stopu. Budete v některých jejich tradicích pokračovat, nebo plánujete odlišnou koncepci duchovního života poutního místa?

Z většiny už jsem na to odpověděl. Kdybych to vše měl shrnout do několika vět, vyjádřil bych to asi nadějí, že dobro musí vždy zvítězit nad zlem, pravda nad lží, láska nad nenávistí. Vím, že jsou to slova, která se pro mnohé lidi stala frází a už jim přestala věřit. Ale zároveň vím, že dnešní doba si přímo říká o to, aby existovalo něco a někdo, komu se ještě dá věřit, na koho se dá spolehnout a kdo nabízí skutečné jistoty. Pro mě osobně se jím tenkrát v mládí, když jsem hledal smysl svého úspěšného života, ale i později, když jsem zažil lidskou zradu, nenávistné útoky a nespravedlivé křivdy, stal Bůh. A zůstal jím dodnes. Chtěl bych, aby Svatá Hora byla místem, kde ho najde každý, kdo tam přijde a zastaví se tam. To je v tuto chvíli ta nejdůležitější koncepce, na které chci stavět ty další, které bude přinášet život.

Miloš Szabo

Miloš Szabo, původem ze Slovenska, je římskokatolický duchovní, který od roku 1995 působí v ČR. Zastával funkci okrskového vikáře IV. pražského vikariátu, byl farářem ve Štěchovicích, u Sv. Prokopa na Žižkově a u Sv. Gotharda v Bubenči. Vyučoval kanonické právo a jeho dějiny na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, v současnosti přednáší na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Je soudcem Metropolitního církevního soudu v Praze, autorem řady knih a odborných článků. Má za sebou řadu úspěšných projektů, zasloužil se o rozšíření Noci kostelů z Rakouska do Čech, dlouhá léta pracoval jako posttraumatický expert pro Policii ČR v Praze.

Rozpis bohoslužeb od září 2025

• Pondělí: 17.00
• Úterý: 7.00, 17.00
• Středa: 17.00
• Čtvrtek: 7.00, 17.00
• Pátek: 17.00
• Sobota: 9.00, 17.00
• Neděle: 9.00, 11.00, 17.00