V roce 2022 publikujeme seriál k 130. výročí březohorské důlní katastrofy, ke které došlo 31. května 1892. K této události se budeme vracet méně tradičně – skrze osudy jejích aktérů nebo svědků a jejich někdy skutečných, a jindy zdánlivých trestních přečinů. V úvodním díle se zaměříme na epizodu ze života lamače Karla Krátkého.

V roce 1890 dosáhla těžba zdejšího státního báňského závodu absolutního revírního maxima v celém 19. století. Zaměstnával asi 4000 horníků, kterým se většinou nevedlo moc dobře, ceny základních životních potřeb stále rostly. V důlních a hutních provozech často docházelo k úrazům, a to i smrtelným. V lednu 1891 žilo na Březových Horách ve 367 domech 5124 obyvatel. Hornické mzdy byly tehdy sice zvýšeny, ale oproti očekávaným 30 % v průměru pouze o 10 %, což v únoru vyvolalo jednodenní stávku asi 130 běhačů – mladých dělníků ručně odvážejících důlní vozíky. Shromáždili se před budovou báňského ředitelství a jeho vedení poslali neúspěšnou deputaci. V dubnu 1891 zaslalo báňské ředitelství ministerstvu orby rozklad, líčící špatné výrobní perspektivy horního závodu spojené s nezbytným snižováním počtu zaměstnanců v důsledku budoucího zavádění strojů nahrazujících dražší lidskou práci. Části horníků a hutníků se také nelíbilo, že jsou nuceni účastnit se státních a církevních slavností ve svém volném čase a že u horního závodu panuje kázeň. 

Sílil vliv sociální demokracie. Lidového shromáždění v červnu 1891 na Střelnici se zúčastnilo asi 800 až 1000 osob, a to převážně horníků. Projednávali důležitost tisku a otázku všeobecného hlasovacího práva. V přijaté rezoluci se domáhali zlepšení svého hospodářského a společenského postavení. V červenci 1891 se na Střelnici přes zákaz úřadů konala veřejná schůze horníků a hutníků za účasti asi 2500 osob. Mluvilo se o délce pracovní doby, nízkých nemocenských dávkách a mzdách. Bylo spočítáno, že dělník ročně vytvoří hornímu závodu zisk 574 zlatých, ale průměrně si vydělá i při navazovaných šichtách kolem 200 zlatých za rok, tedy 17 zlatých měsíčně, zatímco oficiální údaj uváděl 310 zlatých, tedy 25 zlatých měsíčně. Pro srovnání – látka na kalhoty stála dva zlaté, kilogram másla jeden zlatý a 20 krejcarů. Horníci kritizovali tzv. kozí daň, kterou platili především některým důlním dozorcům, aby jim poskytovali drobné úlevy v práci. Původně byli nadřízení podpláceni darováním kůzlete z hornických dvorků, koncem 19. století už se jim odevzdávaly peníze. Napětí mezi dělnictvem sílilo a další srocování mělo být přísně trestáno.

Poněkud rozjařený Karel Krátký

Dne 20. ledna 1892 kolem půl dvanácté dopoledne přišel do kanceláře třiatřicetiletého c. k. hormistra Františka Steinmetzera na dole Anna v poněkud rozjařeném stavu horník Karel Krátký a žádal o zálohu na plat, protože se mu právě narodila dcerka Aloisie. Hormistr mu řekl, že už dostal 12 zlatých, takže další peníze nedostane. Krátkého to rozčililo a řekl hormistrovi, že zálohu musí dostat, jinak umře hlady. Dělal takový rámus, že se ke kanceláři sběhlo asi 150 až 200 horníků, protože se na šachtě právě střídaly šichty. Hormistr nechal Krátkého křičet v kanceláři, odešel zadními dveřmi a nařídil zavolat březohorského policejního strážníka Jana Zadáka, aby Krátkého z kanceláře vyvedl. Krátký si nedal říct, a tak Zadák odešel pro posilu. Když dorazila, bylo už na šachtě srocení horníků a podnapilý Karel Krátký odešel navzdory předpisům do šachty. 

Mezi shromážděnými havíři poznal policejní strážník Jan Zadák Václava Falcníka z Příbrami, Jana Havelku z Vysoké Pece a Josefa Černého ze Zavržic, který mu řekl, že horníci podali stížnost víckrát i panu hornímu radovi, ale že slíbená peněžitá výpomoc dosud nepřišla. A Falcník na strážníka zavolal: „Zavřete nás všechny, musíte nás ale živit.“ Podle četnického strážmistra Antonína France horníci volali: „Budeme se tam míti dobře a nemusíme pracovat.“ Důlní dozorce Jan Šperákus z Příbrami udal, že se tohoto shluknutí zúčastnili i horníci Václav Brůček z Březových Hor a Jan Šedivý z Lazce a ostatní tam byli ze zvědavosti. Důlní dozorce Karel Bouška z Příbrami vypověděl, že když shromážděné muže vybízel k rozchodu, Josef Černý mu řekl: „Já tu mám také co dělat, vždyť se s námi zde zachází jako se psy.“ Pak se havíři sami rozešli.

Tuhé vězení do šesti měsíců

Tím, že hormistr Steinmetzer zavolal četníky, se však z této události stala kauza. C. k. zemské četnictvo, oddělení Březové Hory, poslalo svou zprávu o ní 24. ledna 1892 C. k. okresnímu soudu v Příbrami, který 6. února 1892 zahájil výslechy jejích účastníků pro podezření ze spáchání přečinu shluknutí podle § 279 trestního zákoníku: „Přečinu shluknutí dopustí se ten, kdo proti některé z osob, v § 68. jmenovaných (nadřízeným, státním úředníkům atd.), když vykonává nějaký vrchnostenský příkaz, anebo koná svůj úřad nebo svou službu, více lidí ku společné pomoci nebo ku zprotivení se vybízí. Trest toho jest tuhé vězení od jednoho až do šesti měsíců.“ 

Horník-lamač Karel Krátký se narodil 11. října 1858 v březohorské hornické rodině. Tvrdil, že chodil do školy a že umí číst a psát, ale místo podpisu udělal na soudním protokolu jen tři křížky. Na Březových Horách se 12. října 1882 oženil se stejně starou Barborou, dcerou horníka Václava Brůčka. Bydleli v nájmu ve dvorním stavení Wimrovny č. p. 262. V únoru 1884 se jim narodila dcera Marie, v lednu 1885 syn Karel a právě onoho 20. ledna 1892 dcera Aloisie, proto chtěl druhou zálohu, která se při této příležitosti dává. Rozhodně ale na hormistra nekřičel a necítil se vinen.

Oběd nepočká

Hormistr František Steinmetzer vypověděl, že si Karel Krátký v lednu 1892 vydělal 38 zlatých a třináctého dostal zálohu 12 zlatých a 26 krejcarů. Proto mu po týdnu odmítl dát další peníze a řekl mu, že z takové mzdy může být dost dobře živ, že tolik vydělá málokterý dělník. Krátký byl velmi opilý a tvrdil, že se z kanceláře nehne, dokud peníze nedostane. Pro strážníka poslal Steinmetzer proto, že jeho sluha a důlní hlídač František Vaněk neuposlechl jeho rozkazu, aby Krátkého vyvedl. O žádném shluknutí nemůže být řeč, protože byla náhoda, že se tam zrovna nacházelo tolik horníků, kteří zůstali u kanceláře stát jen z pouhé zvědavosti. Pak hormistr přiznal, že neodešel z kanceláře proto, že by se Krátkého bál, protože ten mu nevyhrožoval, ale proto, že byl čas na oběd. 

Důlní dozorce Jan Šperákus řekl, že shromážděných horníků bylo asi 80, ale jen kvůli výměně šichty. Horní dozorce Karel Bouška potvrdil výrok horníka Josefa Černého, že se s nimi zachází jak se psy a to, že Jan Havelka o dva dny dříve (18. ledna) také žádal hormistra o zálohu, ale dal si říct a k žádnému pozdvižení nedošlo. Horník Černý vypověděl, že nic takového neřekl a že na něj má dozorce Karel Bouška delší dobu zlost a chce mu škodit. Rovněž horník Václav Falcník popřel, že by pronesl výrok o zavření a živení. Další horníci povolaní jako svědci řekli, že jen čekali na šichtu a pak se sami rozešli. To potvrdili i četníci a strážník Zadák.     

Příbramský okresní soud však vyšetřovací spis 9. února 1892 předal pražskému státnímu návladnictví. Mezi jeho úředníky putoval až do 20. února, kdy byl okresnímu soudu vrácen jako bezpředmětný a odložen. Není však známo, zda tento případ přispěl k tomu, že během jeho vyšetřování byla na 21. únor 1892 svolána do restaurace Na Příkopech protestní schůze, na kterou se dostavilo přes 700 osob a při níž byla horní správa obviněna ze všech potíží svých dělnických zaměstnanců požadujících zavedení dalších drahotních přídavků.

Požáru unikl, z proražení lebky se už nezotavil

Prověřila jsem, že při důlním požáru 31. května 1892 nikdo z účastníků lednové události nezahynul. Lamač Karel Krátký byl však zraněn 22. července 1896 v 10.00 dopoledne na 23. obzoru dolu Prokop, když mu při vytahování odpálené rudy spadl kus skály na hlavu a prorazil mu lebeční kost až k mozku. První pomoc mu po vyvezení z dolu poskytl lékař Arpád Kříž, který ho nechal dopravit do příbramské nemocnice. Tam Karel Krátký 25. července 1896 ve věku 37 let zemřel na zlomeninu lebeční kosti a zánět mozkových blan a mozku. O dva dny později byl pohřben na březohorském hřbitově. 

Jeho vdova Barbora sice dostala hornickou provizi (důchod), ale se třemi dětmi se protloukala všelijak. Nejstarší dcera se časem provdala. Syn Karel byl v dospělosti z neznámých důvodů z Březových Hor vypovězen a odstěhoval se do Teplic-Šanova. Nejmladší Aloisii, jejíž narození otec tak bouřlivě oslavoval, byly v době jeho smrti teprve čtyři roky. V dospělosti byla stejně jako mnoho dalších březohorských žen šičkou rukavic. Narodily se jí dvě nemanželské děti – v dubnu 1911 Josef a na konci března 1914 Marie. Dva měsíce potom, 6. června 1914, však dvaadvacetiletá Aloisie Krátká zemřela ve Wimrovně č. p. 79 na plicní tuberkulózu. Její děti odvezl o týden později jejich poručník do Suchodolu, kde měly (zřejmě po svém otci) domovskou příslušnost. Jejich babička Barbora Krátká zemřela 3. února 1922 ve dvorním domku Wimrovny č. p. 262 na sešlost a marasmus. Bylo jí 59 let.   

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram

Pomozte s identifikací

Státní okresní archiv pátrá po identitě lidí z Příbramska na fotografiích z první poloviny 20. století. Ukažte je i svým rodičům, babičkám a dědečkům, prababičkám a pradědečkům, pratetám a prastrýcům. Mohou ještě někoho poznat. Fotografie jsou na webu: ebadatelna.soapraha.cz/a/2075/1. Nahoře na liště je i možnost Náhledy pro prohlížení více snímků najednou. Nová čísla snímků se zobrazují dole a jejich soupis najdete na stejném webu ve složce Dokumenty nebo pod přímým odkazem 1url.cz/mKGT8.

Pokud najdete své předky, příbuzné a jejich přátele nebo alespoň vám bude povědomé jméno ze seznamu či třeba poznáte vojenskou uniformu, napište údaje s číslem snímku na e-mailovou adresu katerina.jobekova@soapraha.cz. Můžete i volat na tel. 311 000 709 nebo 737 277 827.