František Závorka se narodil 18. 10. 1911 v Příbrami II/74, nyní ulice Kpt. Olesinského, v rodině železničáře. Jeho otec František pracoval jako úředník c. k. státních drah v Příbrami a také děda Jan Závorka byl zaměstnán na železnici, ve stanici Putim na Písecku, odkud rodina pocházela.

Po vzniku Československa byl otec služebně přeložen z Příbrami na Slovensko, kde se stal přednostou železniční stanice v Kremnici. Zde mladý František Závorka získal postupně vzdělání,  maturoval na místním gymnáziu a v roce 1931 zahájil studia na Právnické fakultě UK v Praze. V dalším roce však studia přerušil a nastoupil základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku 109 v Bratislavě.

V následujícím období zde zvládl školu pro důstojníky dělostřelectva  v záloze a v roce 1934 byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Tu ukončil v hodnosti poručíka a byl vyslán k dělostřeleckému pluku 83 v Šamoríně. Po rozbití Československa 15. 3. 1939 a okupaci vlasti hitlerovským Německem byl demobilizován a odešel na Písecko, kde v té době žila jeho rodina. Krátce pracoval jako úředník na Okresním úřadě v Písku, a to až do ilegálního odchodu do zahraničí.

Jako důstojník bývalé čs. armády se nikdy nesmířil s důsledky mnichovské zrady a s následnou okupací. Rozhodl se zcela dobrovolně bojovat za svobodu a demokracii porobené vlasti v řadách formující se čs. zahraniční armády na Západě. Protektorát Čechy a Morava tajně opustil dne 6. 2. 1940 a po strastiplné cestě přes Slovensko, Maďarsko, Balkán a Střední východ dorazil do Francie, kde vstoupil dne 4. 4. 1940 do vznikající čs. vojenské jednotky, dělostřeleckého pluku 1.

Po porážce Francie stihnul dne 7. 7. 1940 na poslední chvíli evakuaci spolu s dalšími čs. vojáky do Anglie, kde se stal příslušníkem dělostřeleckého oddílu 1 v rámci 1. čs. smíšené brigády. V roce 1941 byl vybrán k speciálnímu výcviku pro boj v týlu nepřítele a 21. 2. následujícího roku nastoupil na základě svého dobrovolného rozhodnutí do základního kurzu a poté prodělal ještě několik dalších kurzů speciálních.

Po absolvování tohoto výcviku se dochovalo následující hodnocení npor. Františka Závorky:

• 1. tělesná výchova – velmi dobrý, mimořádně zdatný a schopný; 
• 2. boj z blízka – mimořádně dobrý, agresivní;
• 3. výcvik na provazech – skutečně velmi dobrý;
• 4. pohyb v terénu – výborný;
• 5. práce se zbraní – rychlý;
• 6. výbušniny – na 79 % praktický, na 75 % dobrý a odvážný;
• 7. spojovací výcvik – čte 12 slov za minutu, vysílá také 12, velmi dobrý;
• 8. chování – celkem dobré;
• 9. čtení mapy – z 90% praktické a dobré;
• 10. taktika – schopnost správného vedení a plánování;
• 11. speciální výcvik – zdolání překážek a provedení útoku za 153 bodů, čas 10 minut 49 vteřin, dobrý styl, střelba dobrá, pohyb rychlý navzdory zranění kolena; 
• 12. zvláštní hodnocení – správná a rychlá reakce, zdatný tlumočník, kombinuje tělesnou a duševní zdatnost, schopen splnit jakýkoliv zadaný úkol.“

František Závorka byl v hodnosti nadporučíka pověřen velením tříčlenné čs. parašutistické skupiny s krycím názvem ANTIMONY.

Dne 12. 10. 1942 se seznámil s úkolem skupiny, do té doby utajovaným, a 16. 10. 1942 i ostatní členové desantu. Před odletem byli ještě přijati exilovým ministrem národní obrany gen. Sergejem Ingrem a také prezidentem Edvardem Benešem. Úloha paraskupiny byla následující.

Po vysazení na území okupované vlasti splnit  kurýrní, spojovací a zpravodajské poslání. Konkrétně šlo o navázání kontaktu s představiteli domácího odboje, jmenovitě zástupcem Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) doc. Vladimírem Krajinou, tajnou sokolskou organizací Jindra a vojenskou podzemní organizací Obrana národa v čele s škpt. Václavem Morávkem. Parašutisté jim měli předat písemná poselství exilového prezidenta a ministra národní obrany. Zároveň měli zjistit, v jaké situaci se nalézá čs. parašutistická skupina SILVER A vyslaná do protektorátu v předchozím období, se kterou bylo ztraceno rádiové spojení, a poskytnout jí finanční i technickou pomoc.

Zejména obnovit rádiové spojení domácího odboje s vojenskou rádiovou ústřednou v Anglii. K tomu měly sloužit tři přepravované rádiostanice, z nichž jedna byla určena pro ÚVOD, druhá pro skupinu SILVER A a třetí s krycím názvem „Barbora“ pro vlastní činnost desantu ANTIMONY. Za účelem zabezpečení vysílání vezli též náhradní krystaly. Skupina ANTIMONY měla co nejrychleji vybudovat vlastní zpravodajskou síť zaměřenou na shromažďování, vyhodnocování a předávání zpráv vojenské, politické, hospodářské a všeobecné povahy. Ke splnění těchto úkolů byli parašutisté v čele s npor. Františkem Závorkou vybaveni speciálním šifrovacím klíčem „X“ a dalším materiálem. Ve zvláštních pouzdrech byla přepravována ona výše citovaná poselství do vlasti. Obě byla napsána na tenkém cigaretovém papíře jako strojopis. Tato poselství se nesměla dostat do nepovolaných rukou. Obsahovala totiž plán další činnosti a organizování domácího odboje.

Těsně před odletem do akce absolvoval npor. František Závorka se skupinou ANTIMONY od 17. 10. 1942 závěrečný výcvik. O tři dni později odevzdal svůj osobní majetek a převzal operační materiál. Dostal falešnou občanskou legitimaci č. 59334/a a pracovní knížku příslušníka protektorátu, oboje znějící na jméno František Zeman z Prahy, narozen 18. 10. 1911. Vyzbrojen byl dvěma pistolemi zn. Colt 0.32 ráže 7,65 mm s 50 náboji v kartonové krabici, sadou tablet (K – proti nevolnosti, B – povzbuzující a L – smrtelná) a dalšími věcmi. Obdobně byli vybaveni i zbylí členové desantu. Závorkovým zástupcem se stal šifrant čet. Stanislav Srazil a třetím členem byl jeden z nejlepších radiotelegrafistů vycvičených ve Velké Británii, svob. Lubomír Jasínek.

Závorkův desant měl splnit mimořádně těžký úkol především z toho důvodu, že domácí odboj byl tehdy tvrdě zasažen předchozími likvidačními údery gestapa v době heydrichiády. A o této nově vzniklé situaci v protektorátě měli parašutisté minimum informací. Netušili, že většina organizátorů podzemního hnutí byla hitlerovci zatčena a popravena.

Skupina ANTIMONY startovala z britského letiště Tempsford 24. 10. 1942 v 18:42. K jejich přepravě byl určen, podobně jako v jiných případech, bombardovací letoun Halifax W 1002 NF-Y 138. britské peruti zvláštního určení s čs. posádkou, kterou tvořil 1. pilot por. Leo Anderle, 2. pilot rt. Václav Pánek, navigátor npor. Viktor Krcha, radiotelegrafista ppor. František Vaníček, palubní mechanik št. rtm. Bohumil Hájek, 1. palubní střelec (přední střelec) ppor. Josef Tesař a zadní střelec nebo též  2. palubní střelec ppor. Miroslav Rozprým. O zhruba dva měsíce později, dne 10. 12. 1942, celá tato osádka přepravující 8 anglických letců na spojeneckou základnu na Maltě zahynula po střetnutí s nepřítelem ve Středomoří – jejich ostatky ani trosky letounu však nebyly nikdy nalezeny.

Zpět k operaci ANTIMONY. Počasí po startu nad Anglií bylo zpočátku dobré, letadlo vystoupilo do výše 9 000 stop, což je více než 3 km. V 19:30 minuli anglické pobřeží. Nad Kanálem se však povětrnostní podmínky značně zhoršily. Utvořila se námraza a osádka byla nucena sestoupit na 7 000 stop. Ve 20:01 dosáhli francouzského pobřeží, nabrali výšku 11 000 stop a zamířili na Štrasburk. Čtyřikrát se letoun dostal do německé protiletadlové palby. Počasí se neustále zhoršovalo.

Ve výši 7 000 stop se pod nimi vytvořily mraky. Nad Štrasburkem byli ve 21:21 opět terčem německé protiletadlové obrany, v kříži dalekonosných světlometů. Naštěstí nebyli zasaženi a pokračovali dál v kurzu přímo k cíli nad protektorátem. Přibyla pouze nová vrstva mraků, tentokrát nad nimi. Nebylo možné se orientovat ani čtením mapy ani podle hvězd. Již se chtěli vrátit, když náhle pod sebou zahlédli světla nějakého města. Podle mapy usoudili, že to bude asi Most. Vítr letoun bohužel odklonil od správného směru. Bylo tedy nutné se znovu zorientovat. Ve 22:34 po několika kroužících manévrech uviděli Labe. Podle něj se už navigátor dobře orientoval a i počasí se zlepšilo. Ve 22:47 letěli nad Roudnicí a ve 22:55 nad Starou Boleslaví. Ve 23:00 dosáhli svého cíle, kterým měl být Městec Králové. Původní plán byl směřovat výsadek k Ledči nad Sázavou, následně byl změněn na tuto lokalitu na pomezí středních a východních Čech, vybranou podle kontaktních adres předpokládaných spolupracovníků z řad odboje.

Dále se dispečer letu npor. Rudolf Hrubec v popisu operace věnuje i poměrům uvnitř letounu během této dobrodružné cesty: „Četaři Stanislavu Srazilovi jsem musel uvolnit bandáže kolem kotníků, neboť byly příliš utažené. Osádce jsem neřekl, že jsme se chtěli kvůli špatnému počasí vrátit zpět, a proto, když jsme se konečně zorientovali, měli parašutisté právě čas, aby se před seskokem najedli a připravili se do akce. Při chuti byl však jen čet. Stanislav Srazil, ostatní dva si vzali pouze sendvič a kávu. Nálada byla dobrá, ani humor nescházel. První cíl, nad kterým jsme byli ve 23:00, byl zarostlý a nevhodný pro seskok. Řekl jsem veliteli desantu npor. Františku Závorkovi, že je shodíme na cíl číslo dva, což mělo být u Městce Králové. Nemohl jsem to ale oznámit v letadle všem, jelikož to bylo původně připraveno na první cíl a já jsem byl s velitelem Závorkou již poblíž seskokového otvoru v podlaze, bezprostředně před zahájením akce. Čas 23:07 – druhý cíl, po dvou okruzích byli hoši shozeni z výšky asi 400 stop (zhruba 130 metrů).“

Vysazování parašutistů probíhalo zpravidla z výšky okolo 150 – 200 metrů, přičemž rychlost letounu nesměla překročit 240 km/h. Většina výsadků se uskutečnila při rychlosti 190 – 210 km/h. Jinak cestovní rychlost Halifaxu činila 280 – 290 km/h. V těchto okamžicích se musela celá osádka letounu i parašutisté změnit v opravdu perfektně sehraný stroj. Stačilo totiž pouze pár okamžiků zaváhání, aby někdo z vysazených dopadl buď daleko mimo seskokovou plochu, nebo mohly nastat i horší komplikace, které by přinesly nejen nezdar celé operace, ale například zranění či smrt parašutistů.

Členové pararoje ANTIMONY skákali rychle a bez váhání. Způsob a pořadí bylo nacvičeno instruktorem a dispečerem npor. Hrubcem a čet. asp. Rozprýmem v britském výcvikovém středisku Special Training School (STS) 61 dne 17. 10. 1942. Otevření tří padáků a dopad parašutistů byl z letounu dobře viděn zadním střelcem. Od druhého cíle osádka letadla nabrala plánovaný kurz ve směru na Pardubice k provedení zastíracího manévru v podobě přepadení tamního letiště.

Ve 23:25 se Halifax ocitl nad Pardubicemi. První okruh sloužil k vyhlédnutí tohoto dalšího cíle. Při druhém okruhu byly shozeny tři bomby na hangár německého vojenského letiště. Zásahy a výbuch byl pozorován opět zadním střelcem bombardéru. Třetí okruh přeletu doplnila střelba z palubních kulometů. Následoval čtvrtý okruh a shození dalších tři bomb. Pátý okruh a střelba na dole stojící letadla nepřítele rozmístěná na ploše letiště, na vojenské stavby a na střílející německé velkorážní kulomety. A to všemi deseti kulomety čs. osádky letounu Halifax. Během manévru nad letištěm byl letoun pětkrát zasažen hitlerovci. Jedna rána prorazila jeden z bombovnicových tanků a benzín odtud začal vytékat ven. Další zásah byl v prostoru pozorovatele, třetí do magnetu pravého vnějšího motoru a také do ocasu letounu poblíž bočních kulometů.

V zápise je dále uvedeno: „Pokračujeme v letu zpět. V 00:08 – míjíme město Písek. Počasí je špatné, naše výška činí 11 000 stop (tj. 3, 8 km). Nad Německem jsme opět zachyceni nepřátelskými světlomety. Máme velkou ztrátu benzínu. Obáváme se, že nedoletíme do Anglie na základnu.“ Tyto obavy byly docela vážné! „Čas 02:06 – Štrasburk, 04:04 – dosahujeme francouzského pobřeží. Naše výška je 9 000 stop a klesáme. Nad Kanálem jsme prolétli další velkou bouří! Je 04:52 – a jsme konečně nad anglickým pobřežím, ve výšce 2 000 stop. Okolo jsou mraky, chystáme se k přistání. Celkem uletěno 2 032 mil, doba letu 10 hodin 49 minut.“

Kromě uspokojení ze šťastně provedené operace ANTIMONY a návratu na základnu měla osádka čs. letců ohromnou radost též z úspěšného útoku na hitlerovci využívané pardubické vojenské letiště, při kterém se čs. vojáci pokusili, alespoň symbolicky, splatit kousek dluhu za 15. březen 1939, kdy se Němci tak snadno zmocnili našich letišť a letounů, včetně toho pardubického. Byl to zážitek zejména pro čs. palubní střelce Halifaxu, kteří svými deseti kulomety s obrovskou chutí zametali nepřátelské hemžení dole na „ukradeném“ letišti.

Z hlediska letců 138. britské peruti zvláštního určení kapitána letounu por. Lea Anderleho bylo tehdy vše v pořádku. Pro tři statečné parašutisty, kteří seskočili do tmy, však drama teprve začínalo. O složitosti jejich akce svědčí i fakt, že na závěrečnou přípravu skupiny ANTIMONY osobně dohlížel sám přednosta II. (zpravodajského) odboru Ministerstva národní obrany v Londýně plk. gšt. František Moravec. Jak již bylo řečeno, měli být podle plánu vysazeni poblíž Městce Králové. Ve skutečnosti však onoho 24. 10. 1942 přistáli s odchylkou asi 30 km nedaleko Kopidlna. Při seskoku se navíc čet. Srazil lehce zranil. Skupině se nakonec podařilo získat ubytování na záchytných adresách ve Studenci u Nové Paky a na dalších místech a shodou šťastných okolností a náhod za čas kontaktovali i jednoho z posledních žijících představitelů ilegálního Ústředního vedení odboje domácího doc. Vladimíra Krajinu, který žil od léta 1942 v ilegalitě v Českém ráji. Ostatní hlavní reprezentanti domácího odboje již nežili. Předtím předali parašutisté domácímu odboji i 2 radiostanice a zprovoznili třetí aparát s krycím názvem „Barbora“. Poskytli domácímu odboji též finanční prostředky ve výši 85 000,- protektorátních korun na další činnost. Došlo rovněž k navázání rádiového spojení s ústřednou zahraničního odboje v Londýně, kam pak odeslali celkem 22 depeší.

Přes všechny obtíže se jejich zásluhou obnovila zpravodajská činnost a další aktivity domácího hnutí odporu. Toto dění však neuniklo pozornosti gestapa, které se nakonec dostalo parašutistům na stopu a v noci z 15. 1. na 16. 1. 1943 obklíčilo dům Emila Lukeše na plovárně v Rovensku pod Troskami, kde se tehdy skrýval velitel desantu npor. František Závorka a radista svob. Lubomír Jasínek. Z obavy, aby Rovensko pod Troskami nestihl osud Lidic a Ležáků, čímž gestapo vyhrožovalo, se parašutisté Závorka a Jasínek rozhodli k poslednímu aktu v rámci jejich mise. V bezvýchodné situaci se odmítli vzdát přesile, a aby nepadli do rukou nepřátel živí, použili ampulky s jedem, které měli z Anglie k dispozici. Ukončili tak svůj život. Hitlerovci se přesto pokusili oba vojáky zachránit, aby je mohli podrobit výslechům. Proto bezvládná těla ihned převezli k místnímu lékaři, který však jen konstatoval v čase 5:37 jejich smrt. V kalendáři bylo datum 16. ledna 1943. Třetí z parašutistů, čet. Stanislav Srazil, byl rovněž hitlerovci vypátrán, zatčen a později popraven v Terezíně. Ostatky Františka Závorky spočívají patrně v hromadném hrobě na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Z 15 čs. parašutistů vysazených v roce 1942 do protektorátu čs. letci ze 138. peruti nakonec 9  padlo, 5 bylo popraveno a i poslední zahynul. Celkově bylo z Anglie vysláno 37 paraskupin s 98 muži. Z toho ztráty činily 64%, a sice 53% parašutistů padlo a 11% bylo uvězněno! Nejtěžší ztráty přinesl podzim roku 1942 – 100% a jaro 1943 – rovněž 100%.

Hrdinskou smrt Františka Závorky a jeho spolubojovníků připomínají v Rovensku pod Troskami a v rodišti Srazila a Jasínka pamětní desky. Pamětní deska Františka Závorky, škpt. in mem., dekorovaného čs. válečnými vyznamenáními, byla odhalena na jeho rodném domě v Příbrami dne 13. 1. 2023 při příležitosti nadcházejícího 80. výročí tragické smrti tohoto hrdiny.

Josef Velfl

Foto: Hornické muzeum Příbram