Nyní se přeneseme na začátek 18. století, kdy se město Příbram potřebovalo zbavit svých obrovských dluhů, které se s ním táhly od třicetileté války, a ještě vzrostly během druhé poloviny 17. století v důsledku daní na válku s Turky a s Francií, ale také nepoctivého hospodaření městských úředníků včetně tří primátorů.

S hrozbou exekuce

Díky hormistru Jakubovi Bittnerovi byl nejprve založen železářský závod s vysokou pecí na Litavce. Po Bittnerově smrti převzal přes nesouhlas magistrátu úřad hormistra v březnu 1705 Jiří Tomáš Pusch, dosavadní správce rožmitálského arcibiskupského statku, jeho železáren a vysokých pecí. Městu právě hrozila exekuce obecního majetku pro neplacení zbývajících dluhů. Na konci roku česká komora nařídila hormistrovi zahájit obnovu příbramských stříbrných dolů. 

Jediným pohonným zařízením pro hutě byla vodní síla. Kolem Příbrami netekla žádná velká řeka, a tak se zde musely na potocích budovat vodní nádržky, které umožňovaly instalovat vodní kola na vrchní vodu.

Hormistr Pusch uvažoval, že by část hutních provozů mohla být přemístěna na Příbramský potok, aby se ulevilo přetížené Litavce. Zpráva o jeho plánované stavbě byla v městské radě projednána v září 1712 a na jaře 1713 začala příbramská obec na hormistrovo doporučení stavět na Příbramském potoce nový obecní rybník v drahách nad Novým rybníkem. Před třicetiletou válkou stával v těchto místech pod malou nádržkou mlýn vdovy Kateřiny Zámečníkové, který procházející vojska pustošila, až zanikl docela.

Robotníci a trestanci pro nový rybník

Tento nový rybník měl kromě chovu ryb sloužit jako retenční nádrž, schopná zadržet v krajině protékající vodu Příbramského potoka a dešťové srážky. Magistrát na hormistrovu žádost posílal na jeho stavbu všechny své robotníky a trestance odsouzené k práci na obecním díle, takže byl rybník do roka hotov.

Využití zatím bezejmenného rybníka pro hutní provoz se však ukázalo jako problematické, a tak obec po jeho dokončení dovolila postavit pod jeho hrází obilný mlýn, aby zadržená voda neodtékala z rybníka bez užitku. Vybudoval ho se svou manželkou Dorotou asi šedesátiletý Jan Žlutický, který přišel do Příbrami z dnes zaniklého Podvoří u Českého Krumlova (nyní ve Vojenském újezdu Boletice) roku 1695, kdy koupil od obce dnešní Flusárnu. Tu o pět let později vyměnil za malý mlýn Pod Brodem, který hodlal po postavení nového mlýna v drahách přenechat svému synovi.

Zatím se mi nepodařilo v písemných pramenech najít, jaká pohroma se tehdy v mlýně Pod Brodem přihodila, že z něj oba synové Žlutických odešli a že opuštěný mlýn během několika málo let zpustl a nikdo o něj sedm let neprojevil zájem.

Rybník zvaný Žlutický

Novému obecnímu rybníku v drahách se hned začalo říkat Žlutický stejně jako pod ním ležícímu mlýnu. V roce 1721 ho prodal mlynář Jan Žlutický svému mladšímu synu Pavlovi, který slíbil, že u sebe svého otce a matku dochová až do jejich smrti. Pavlovi rodiče zemřeli dva měsíce po sobě na podzim 1726.

Pavlův syn Antonín se přiženil na jiný mlýn za Příbramí, a tak Žlutický mlýn nepotřeboval. Pavel Žlutický ho proto roku 1749 prodal Františku Svobodovi pro jeho syny. Dědic Matěj Svoboda se ale stal knězem, a tak mlýn prodal roku 1779 Matějovi Fialovi a jeho manželce Dorotě pro jejich syna Františka a jeho manželku Johannu. Jméno nového majitele Fialy, který pocházel z rozvětveného příbramského mlynářského rodu, brzy potom získal i přilehlý obecní rybník, zvaný Fialův či Fialák až do současnosti. Město v něm chovalo kapry. V roce 1786 měl obvod 574 m a jeho střední hloubka činila 190 cm, o dva roky později měl výměru něco málo přes tři hektary.

Od roku 1812 vlastnil mlýn Františkův syn Leopold Fiala. Za jeho časů byl rybník prodán k mlýnu. Leopold Fiala zemřel v lednu 1848 a jeho vdova Barbora mlýn přenechala jejich společnému synovi Františkovi. Oženil se v únoru 1855 a se svou manželkou Františkou měl devět dětí, z nichž mlýn převzal druhorozený Cyril.

Koncem 19. století mlýn o dvou složeních používal vodu od mlýna Pod Brodem a vodu přicházející strouhou od Žežic přes c. k. Rakovnicko-protivínskou dráhu. Veškerá voda se shromažďovala ve Fialově rybníce. Z něj se vypouštěla splavem, ve kterém bylo pět stavidel. Na mlýnský stroj se voda táhla stavidlem.

Éra Havrlíků

Po smrti mlynáře Cyrila Fialy v roce 1909 se jeho vdova Marie Fialová znovu provdala za mlynáře a sekerníka Josefa Havrlíka z dalšího starého mlynářského rodu a měla s ním ještě syna. Když Marie zemřela, Josef Havrlík se v roce 1918 oženil s Boženou, které připsal polovinu mlýna a se kterou měl další děti. Josef a František Fialovi, synové Cyrila Fialy a Marie (podruhé provdané Havrlíkové) z mlýna odešli. Josef se vyučil řezníkem, František mlynářem, a oba se usadili jinde.

Havrlíkovi mleli až do konce druhé světové války a u Milínské silnice měli pekárnu. Ve mlýně se stále používalo vodní kolo, jehož vrzání prý bylo slyšet až k pohodnici, vzdálené 250 m. Za druhé světové války si mlynář pomáhal vlastnoručně udělaným motorem, který se roztáčel klikou.

S rostoucí oblibou letního koupání v přírodě byla ke konci 19. století či začátkem 20. století zařízena na Hořejší Oboře, na Novém rybníku i na Fialově rybníku dřevěná plovárna. Jak ukazuje stará fotografie, vypadala podobně jako ta ze slavného Menzelova filmu Rozmarné léto.

V roce 1950 byl majitelem rybníka stále V. Havrlík, pak ale nastala podobně jako u jiných nemovitostí zřejmě násilná změna vlastníka. V červnu 1959 koupila Fialův rybník Český rybářský svaz, místní organizace v Příbrami, a zřídila tu svoje rybniční loviště. V roce 1958 bylo brigádnicky prováděno částečné odbahnění rybníka. Do roku 1971 se jeho původní výměra zmenšila o 20 % a kapacita o 50 %. Byl značně zarostlý rákosím.

2500 hodin pro rybník

MO ČRS se rozhodla v roce 1971 provést generální rekonstrukci rybníka a celkové odbahnění. Práce prováděla v letech 1972–73 Strojně traktorová stanice Příbram, byly uzavřeny smlouvy o dílo s jednotlivci a kolektivy a členové MO se zavázali odpracovat 2500 hodin. Kromě prostředků ze Státního fondu vodního hospodářství hradily další náklady MěstNV a ONV Příbram. Stávající hráz byla zpevněna betonem v celkové délce 160 m, byl vybudován nový betonový most přes potok se současnou úpravou přelivu. Odtoková strouha vybudovaná za účelem odvodnění dna rybníka byla využita pro položení odtokového potrubí. Na jižní straně rybníka MO vybudovala betonové přítokové kanály se stavidly a čistící jímkou a na severní straně u hráze byly udělány cesta do loviště a nové kádiště. Vytěžený materiál byl částečně rozhrnut v bezprostřední blízkosti rybníka a zbytek byl použit na rekultivaci šachetních odvalů Uranových dolů n. p. Příbram. Plocha rybníka se zvětšila z původních 1,92 ha na 2,4 ha a jeho objemová kapacita vzrostla z původních 22 000 m³ na 45 000 m³. Rekonstrukce rybníka proběhla s ohledem na plánovanou výstavbu střediska SSM (dnešní Junior) v jeho bezprostřední blízkosti. Rybník se začal napouštět 29. května 1973 a byl osazen násadou K1 (kapra). Celkové náklady na rekonstrukci rybníka dosáhly asi 430 000 Kčs.

I po stovce let, kdy ve mlýně žijí Havrlíkové, v jejichž vlastnictví se podle veřejného katastru nemovitostí Fialák opět nachází, však rybníku zůstalo jeho jméno po mlynářském rodu Fialů. Jeho členové žijí na Příbramsku dodnes. 

Osudy většinou nezdolných potomků Matěje Fialy jinak Kocoura, který založil rodinu před polovinou 17. století, jsou velmi zajímavé i díky neobvyklému množství písemných zpráv, které o sobě zanechali. Měli vlastně stejnou starost jako my – i oni museli bojovat o životadárnou a vzácnou vodu, které si vzhledem k hrozivému suchu zase začínáme vážit.

Věra Smolová
Státní oblastní archiv v Praze – SOkA Příbram