Ignác Vojtěch Ullmann (1822–1897) byl první z řady architektů, kteří dali Praze její novodobou tvář. Zahájil tak významnou etapu dějin české architektury, která trvala do 30. let 20. století.

Ignác Vojtěch Ullmann se narodil 23. 4. 1822 v Praze v rodině jehlářského mistra Jakuba Ullmanna. Témuž řemeslu se v letech 1834–1838 vyučil. Další jeho cesta vedla k zednickému řemeslu, poté ke studiu na pražské polytechnice a odtud ke studiu architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1842–1847) na škole architektury Eduarda van der Nülla a Augusta Sicarda von Siccardsburg. Byl tedy prvním architektem, který dosáhl nejen technického, ale také uměleckého vzdělání. 

Své první zakázky projektoval Ullmann v duchu romantického historismu: Zámecký skleník v Čechách pod Košířem (1853), přestavby sídel pro šlechtické objednatele – Bezděkov, Jirny, Chyše a stavba Lannova paláce v Hybernské ulici v Praze. V letech 1854–863 se podílel se na úpravách projektu vídeňského architekta Karla Roesnera a realizaci stavby kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. 

Významným mezníkem v jeho tvorbě bylo období kolem roku 1860, kdy dospěl ke svému zralému novorenesančnímu stylu. Díky mnoha úspěchům se stal předním architektem české národní společnosti. První stavbou přísné neorenesance byla budova České spořitelny na Národní třídě v Praze. Obdiv k této stavbě mu zprostředkoval jinou významnou zakázku, stavbu Prozatímního divadla (1862). Další monumentální realizací byl Palác Lažanských (1861–1863). V 70. letech následoval nájemní dům Josefa Kittla na rohu Národní a Perlové ulice a objekt Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici (1866–1867), zdobený sgrafity. Jako významný člen Umělecké besedy byl Ullmann pověřen restaurováním Rotundy sv. Kříže na Starém Městě Pražském (1866–1867 ve spolupráci s Josefem Mánesem). 

V roce 1865 nabídl vyhotovení plánů i vedení stavby ND bez nároku na odměnu, jeho návrh však nebyl přijat. Neúspěch v soutěži, který velmi těžce nesl, zásadně ovlivnil celý jeho další život. Postupně se vzdal samostatného projektování. Od konce 60. let spolupracuje se svým švagrem Antonínem Barvitiem (Nádraží Františka Josefa, Schebkův palác, Lannova vila, Lippmannova vila, Ringhofferův palác). Poslední významnou Ullmannovou pražskou stavbou je budova České polytechniky (dnes ČVUT) na Karlově náměstí z let 1870–1875. Po neúspěchu společného návrhu Ullmanna a Barvitia v soutěži na návrh Rudolfina se vzdává projektování. V roce 1878 odchází na svůj zámek v Dubenci, kde pobývá do roku 1889, poté se stěhuje do Příbrami. Ve spolupráci se svým synovcem Bedřichem Münzbergerem zde realizuje projekt novorenesanční radnice a spořitelny (1891) a poté arcibiskupského konviktu (1892). Umírá v Příbrami v roce 1897, pohřben je v rodinné hrobce na zdejším hřbitově. 

Hana Ročňáková, Poznej Příbram