Jan Freiberg převzal Galerii Františka Drtikola krátce předtím, než vypukla pandemie. Covid však nepokládá za hlavní překážku. „S nižší návštěvností se potýkají všichni, ale to se srovná. Dlouhodobou konkurencí jsou média a online svět, kde se nabízí spousta jiné zábavy nebo vzdělání, které je dostupné tady a teď,“ vysvětluje ředitel příbramské galerie, který chce vést diskusi o změně galerijní „vlajkové lodi“, stálé expozice Františka Drtikola.

Narušil covid vaši představu o budoucím směřování galerie?

Myslím, že zásadně nenarušil. Od svého nástupu jsem si představoval, že galerie by výtvarné umění mohla představovat v dalších prostředích – ve veřejném prostoru a v online platformách. Obě prostředí covid akcentoval, do galerií se nemohlo, proto se program z nich přenesl ven a současně se hodně kultury realizovalo online. Toto období jsme využili například pro stavbu Měkké arény pro virtuální realitu. Mimo galerii se věnujeme plastikám a sochám v Příbrami. Chceme je zviditelnit a zpopularizovat, symbolizují dějiny města.

Změnil či změní covid natrvalo návštěvnost galerií či muzeí?

To si nemyslím. S nižší návštěvností se potýkají všichni, ale to se srovná. Dlouhodobou konkurencí jsou média, online svět, kde se nabízí spousta jiné zábavy nebo vzdělání, které je dostupné tady a teď. To je ale zároveň i příležitost pro galerie. Zatím hledám způsob, jak v tomto prostředí pracovat a popularizovat umění. Na druhou stranu sociální život, který vedeme online, ať už to jsou jen esemesky, online kurzy nebo filmy, v nás zase probouzí chuť být více s lidmi a ve hmatatelném světě. Tedy například na vernisáži v naší galerii. Jsou tu spíše širší souvislosti, které covid zastínil.

Které máte na mysli?

Změna klimatu a všechny politické, ekonomické, sociální a kulturní aspekty, jež to přinese. Jakou roli by v tom mohli sehrát umělci a galerie? Je tu už několik desítek let trvající diskuse, která se snaží říct, že příroda a kultura nejsou oddělené kategorie. Je potřeba je opětovně spojit, aby příroda nefungovala jen jako zdrojová základna pro naše potřeby nebo hezká scenerie na výlety.

Jak se už téměř dvouletá pandemie podepsala na samotných umělcích? Chtějí vystavovat, nebo si někteří zvykli na opravdový tvůrčí klid svých ateliérů a pracoven?

Vystavovat chtějí, nedobrovolná klauzura je ale ovlivnila jiným zajímavým způsobem. Měli víc příležitost věnovat se věcem, pro které nenacházeli čas, a začali různě experimentovat. Například malíř Daniel Vlček, který tu měl výstavu před několika měsíci, začal dělat keramiku. Na výsledky se opravdu těším.

Galerie je příspěvková organizace. Představujete své plány vedení města a nakolik to, co vystavujete, je ovlivněno „názorem radnice“?

Do samotného programu nikdo z radnice nezasahuje. Je občas vyjádřeno přání, nebo naopak výtka, že se něčeho nedostává. Radnici informuji o svých záměrech a občas vedeme diskuse o směřování galerie, ale vše běží v příjemné a konstruktivní atmosféře. V obecné rovině bych poznamenal, že v Česku jsou kulturní organizace zřízené městy, kraji nebo státem vedené jako příspěvkové organizace. Jde sice o funkční řešení, ale stále má své mouchy.

Mohlo by to fungovat jinak?

Před rokem 2017 tu byla intenzivní snaha změnit právní zakotvení – vytvořit zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, jež by byla financována souběžně kraji i městy a dozorována komisí, která by zároveň instituce chránila před přímými tlaky zřizovatelů a dozorovala ji víceméně nezávisleji. Nakonec Ministerstvo kultury zákon nepředložilo, neboť došlo k závěru, že to není třeba.

Má galerie dostatek finančních prostředků, aby mohla plnit to, co má galerie na malém městě poskytovat?

Dlouhodobě je galerie personálně poddimenzovaná. Nyní je to ještě patrnější, neboť jsme rozšířili výstavní kapacity o virtuální realitu. Oproti jiným galeriím stejné velikosti nám chybějí úvazky a každý zde máme několik pracovních rolí. Chceme vydávat kvalitní publikace o výstavách a umělcích, to vyžaduje další čas a práci. Stejně jako příprava grantových žádostí, které rozpočet galerie zvnějšku posílí. Za covidu nedávalo smysl to řešit, nyní žádám o další úvazek, který by situaci změnil.

Jak vycházíte s příbramskou uměleckou komunitou? Přináší podněty, které jsou pro vaši práci kurátora důležité?

Zatím jsem v kontaktu spíše s odborníky zaměřenými na dějiny a architekturu, protože těmto tématům s akcentem na Příbram bych se rád věnoval v dalších výstavách. Například se stavebním historikem panem Profantem a s ředitelkou Státního oblastního archivu Příbram Věrou Smolovou připravujeme na příští rok výstavu o Arnoštovi z Pardubic a gotické stavební historii Zámečku-Ernestina. Půjde o hlavní výstavu sezony.

Spolupráce se školami ohledně virtuální reality proběhla před rokem. Dále jsme v kontaktu s příbramskými sběrateli výtvarného umění a jsem stále překvapený, jaké poklady se tady ukrývají. Jsme v kontaktu s architekty kvůli veřejnému prostoru. Nyní v říjnu máme v galerii výstavu místního fotografa Martina Andrleho. Rád bych udělal malou vzpomínkovou výstavu výtvarného pedagoga, sochaře a malíře Miloše Hrušky, která by se týkala spíše jeho pedagogického vlivu na Příbramsku a osobností, které jím byly ovlivněny.

Před časem jste představil svou vizi na změnu trvalé expozice Františka Drtikola. Považoval jste kritiku části příbramské veřejnosti za adekvátní reakci na váš návrh?

Nebyla to reakce příbramské veřejnosti. Ozývali se autoři a iniciátoři expozice, kteří se bránili změnám. Byl vyvolán dojem, že chci zničit Drtikolův odkaz, já chtěl naopak jeho odkaz ještě posílit. Ještě povedeme jednání o podobě expozice, která je z hlediska dějin fotografie podnětná, ale neodpovídá standardům expozice 2. čtvrtiny 21. století

Co se bude s expozicí dít dál?

Rád bych ji během několika let nechal přetvořit, nejlépe na základě nových průzkumů. Ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, dědici a dalšími soukromými nebo státními sbírkami. Je třeba nová výstavní architektura a nové osvětlení, aby bylo možné občas vystavovat Drtikolovy originály, a nejen kopie jako dnes.

V čem byste chtěl změnit nebo posunout pohled na Drtikola?

Drtikol není v expozici vykládán také jako spirituální osobnost a je zde málo zastoupena jeho malířská tvorba, která jeho hledání odráží. Jádro tvoří především fotografie – to je pochopitelné – jeho dílo je významné, ale významný byl také jeho duchovní vliv. Ten je však reflektován méně. Navíc chybí i stíny, které dodávají jeho osobnosti plasticitu. Za složité lze považovat třeba jeho angažmá po roce 1948, kdy na Spořilově působil nejen jako duchovní učitel, ale také jako velmi aktivní komunista. Rád bych ale dříve udělal několik menších srovnávacích výstav, ve kterých by se vybrané Drtikolovy originály vystavovaly spolu se současnými fotografy nebo dobovými vrstevníky

Výraznou novinkou příbramské galerie byla a je aréna virtuální reality, v jejímž rámci si diváci mohou prohlédnout například Sixtinskou kapli. Podařilo se i díky této expozici přitáhnout návštěvníky?

Virtuální realita zatím nešlape, jak jsem si představoval. Zahájili jsme tři dny před několikaměsíčním lockdownem, pak jsme byli několik týdnů otevřeni, a krátce na to začaly zase školní prázdniny. Pracujeme teď na kampani, která by ji měla popularizovat. Máme tu nádherné věci, například Paper Beast – nádherné imaginativní dílo, populární je ovšem také létání v Google Earths. Ale virtuální realita není jen pro mládež, měli jsme tu řadu lidí ve zralém věku, kteří ji velmi oceňují, naposledy z naší expozice byl nadšený místostarosta Kežmarku.

V minulosti měly úspěch výstavy orientované na dětské publikum. Jakou roli má ve vašich plánech právě umění zaměřené na děti nebo spolupráce se školami?

Dětské projekty byly velmi úspěšné a chceme v nich pokračovat. Hned po mém nástupu v únoru 2020 jsme rozjeli workshop o architektuře a virtuální realitě se dvěma příbramskými školami. Jsme v kontaktu s Matějem Formanem, budeme hledat nějaký formát po Imagináriu, dále je ve hře skvělé pražské divadlo Minor. V tuto chvíli například končí na pražské VŠUP výstava Animace 70 / Sedm desetiletí ateliéru animace na VŠUP. Ta by byla nádherná, ale zatím nevím, jak se podaří dohodnout práva na promítání. Věřím, že by ji ocenili všichni napříč generacemi. Za necelý rok bude výstava o fenoménu rallye na Příbramsku, ta je cílena také na rodiny s dětmi. Co se týká přímo škol, měli bychom mít na spolupráci čas snad díky člověku na žádaný nový úvazek.

Vaším původním plánem bylo také „vynést“ umění mimo galerii do veřejného prostoru. Daří se to?

Rád bych pravidelně připravoval výstavy o veřejném prostoru a architektuře. Střídat současná témata s místními projekty – to bude například Arnošt z Pardubic a architektura. Byl bych rád, pokud by se probudily k životu Arnoštovy sady, a to díky novému a dobře vymyšlenému sochařsky pojednanému mobiliáři, který by vyhovoval současným potřebám. Vše musíme ale nejdříve vyjednat.

Veřejný prostor jsou i plastiky a sochy – máme je všechny vyfocené od Jiřího Thýna, krátké medailony napsala historička umění Radoslava Schmelzová. Pracovali jsme na tom za covidu a chystáme se vydat mapu s příběhy soch a fotografiemi a připravit malou výstavu. Když získáme grantové peníze, tak vytvoříme aplikaci, která umožní divákům s chytrým telefonem projít se po Příbrami a dozvědět se něco nového. Navazujeme tak na práci bývalé ředitelky paní Ročňákové, která k tomu před několika lety vytvořila s kolegy základní soupis.

Například dvě pozoruhodné plastiky vytvořil sochař Jiří Lang. Dívka se psem odkazuje k civilní meziválečné figuraci a bruselskému stylu po roce 1958 a nádherná je Slza na hřbitově u obřadní síně. Obě však potřebují restaurátorský zásah.

Co nového chystáte v galerii pro konec roku a začátek 2022?

Konec roku bude tradiční – Czech Press Photo 2020 a Betlémy. Diváci se mohou těšit na cyklus přednášek o fotografii. Například o ateliérech fotografů na přelomu 19. a 20 století, zmínka bude také o Drtikolově nebo Mattasově ateliéru. Přijede fotograf Ivan Pinkava a historik fotografie Tomáš Pospěch představí dílo nejslavnějšího českého dokumentaristy Josefa Koudelky. Uvedeme také nové umělecké dílo ve virtuální realitě a přednášky týkající se soch a veřejného prostoru města a krajiny – například vedoucího ateliéru sochy II na FAVU v Brně Jana Ambrůze.

Na příští rok máme domluvené dvě velké autorské malířské výstavy. Na jaro figurativního malíře Lubomíra Typlta, který má ateliér v nedalekém Pičíně, a Ondřeje Malečka na podzim 2022. Dále bych zmínil například fotografku Terezu Kabůrkovou, ke které bychom rádi přidali práce výrazného českého krajináře přelomu 19. a 20. století Františka Kavána. Dále chystáme výstavu o rallye a o už zmiňovaném Arnoštu z Pardubic, kterou by měly doplnit nádherné dřevěné plastiky Jiřího Kobra. Když vše dobře dopadne a získáme dotaci od Ministerstva kultury, chtěli bychom převést podobu Ernestina z gotiky do virtuální reality, aby si diváci mohli zažít dobovou simulaci Zámečku i jeho okolí. 

Stanislav D. Břeň

Jan Freiberg

Jan Freiberg působil v Galerii Klatovy / Klenová (2002–2010), inicioval vznik sdružení Oživme si Strakonice (2012–2014), které rozvíjelo veřejný prostor Strakonic prostřednictvím architektonických a uměleckých workshopů. Založil Galerii Na shledanou ve Volyni (2010–2019), kde připravil na několik desítek výstav a uměleckých intervencí, redakčně vedl Noviny Na shledanou. Má rád staré sady a ve volném čase se baví sportovní lukostřelbou.