V roce 1888 přišel padesátiletému bohutínskému rodákovi a důlnímu tesařskému dozorci Augustinu Růžičkovi z Podlesí dopis od důlního tesaře Františka Wünsche z Březových Hor, který po něm požadoval velkou částku 53 zlatých pod pohrůžkou, že jinak prozradí, co na něj ví, a tak ho i s rodinou uvrhne do bídy.

Po obdržení výhrůžného dopisu v polovině července 1888 se bohutínský důlní dozorce tesařů Augustin Růžička po dvoutýdenním rozmýšlení obrátil na c. k. Státní návladnictví v Praze (vrchní státní zastupitelství) s oznámením na Františka Wünsche pro zločin veřejného násilí a s odůvodněním, že vzhledem k neúprosné přísnosti pracovního a disciplinárního řádu těžařského a c. k. Karlo – Boromejského horního závodu na stříbro a olovo v Příbrami by byl kvůli Wünschovu jednání snadno i s celou rodinou připraven o chléb, a poněvadž jinou práci neumí, byla by to jeho zkáza. Zároveň se obával, že by horní úřad tuto záležitost nevyšetřil důkladně.

Každý měsíc „příspěvek“

Zastupitelství věc vrátilo c. k. Okresnímu soudu v Příbrami, který si v srpnu předvolal čtyřiatřicetiletého obviněného Františka Wünsche, ženatého, otce čtyř dětí. Vypověděl, že před deseti lety, když pracoval v partě důlních tesařů pod mistrem Václavem Novotným, musel každý měsíc odvádět „příspěvek“ ve výši 1 zl. 33 kr. důlním mistrům Pučálkovi, Novotnému a Šolcovi, kteří mu říkali, že část z něj dostává dozorce Augustin Růžička. Wünsch celkem zaplatil přes 81 zlatých, z čehož právě 53 zlatých prý dostal Růžička, a on je chce zpátky. 

Růžička vypověděl, že takto nikdy nepřijal ani krejcar a že má mezi důlními tesaři mnoho nepřátel, poněvadž jim nechtěl a nechce být po vůli a psát neodpracované šichty. Wünsch tvrdil, že se právě proto dozorcům příspěvky dávají. Uvedl jména dvanácti tesařů, kterým prý Růžička přicáchoval aspoň dvě šichty měsíčně, což se dělo celých osm roků. Růžička tvrdil, že může odpřisáhnout, že nikomu nepřicáchoval ani jednu. 

Soud si tedy předvolal c. k. horního správce „vojtěšsko-mariánského“ dolu Huga Gröglera (1837–1912), který předložil šest anonymních dopisů, jež mu ohledně příspěvku dozorcům a mistrům přišly. V dalším předloženém a podepsaném dopise Wünsch obvinil Růžičku, že přijímá od podřízených „podplatky“ za nadržování a úlevu v práci. 

Správce Grögler vypověděl, že Augustin Růžička je tesařským dozorcem ve „vojtěšsko-mariánském“ dole na Březových Horách a dohlíží asi na 100 důlních tesařů, kteří jsou rozděleni na takzvané party o třech nebo čtyřech mužích. Každá parta má v čele svého tesařského mistra. 

Když se tesaři dostaví k ranní, odpolední nebo noční šichtě, důlní dozorce je vyvolává jménem. Tesař se ohlásí a u jeho jména v souhrnném rejstříku všech pracujících udělá dozorce čárku. Toto čárkování šichet se nazývá cáchování a na základě cáchovního rejstříku se vypočítává plat. Někteří dělníci však pracují v akordu – tj. v úkolu. 

Sice se kontroluje, zda všichni zaznamenaní tesaři pracují, ale závod nemá tolik správních úředníků, aby se kontrola mohla provádět každý den. Tak se může stát, že když jsou tesaři, mistr a důlní dozorce nepoctiví, zapíšou se dělníkům šichty, které neodpracují. Když odcházejí z práce, už se totiž nekontrolují a jménem se nevyvolávají.

Od tesařů k mistrovi, od mistra k dozorci

Grögler prohlásil, že to sice nemůže nikomu dokázat, ale ze zkušenosti ví, že se výše uvedený švindl děje, neboť se sám několikrát přesvědčil, že na některém „položení“ žádní tesaři při jeho kontrole nepracovali, ačkoliv byli v rejstříku u dané šichty zaneseni. Nejvíc k tomu docházelo při nočních šichtách, které proto omezil na nejnutnější počet. Také potvrdil, že se všeobecně povídá, že tesaři, kterým se falešné šichty připisují, za to dávají měsíčně peníze svému mistru, který je zase odnáší důlnímu dozorci. 

Nakonec uvedl, že již 29. dubna 1888 dostal dopis podepsaný Wünschem, který si v něm stěžoval, že pokud nechce příspěvek dávat, dostává těžší a méně výnosnou práci. Proto se pod vedením horního rady Adolfa Plamínka konalo na dole Marie zaprotokolované disciplinární vyšetřování s Růžičkou, Wünschem a dalšími, celkem bylo vyslechnuto 15 svědků. Bylo však zastaveno, dokud neproběhne vyšetřování soudní. A právě horní ředitelství doporučilo Augustinovi Růžičkovi, aby na Wünsche podal trestní oznámení. 

Znovu byl vyslechnut František Wünsch, který řekl, že se stal důlním tesařem před 13 a půl roky. Napřed pracoval pod již zemřelým mistrem Matějem Pučálkou, pak na obzoru 28 pod Václavem Novotným, poté na obzoru 26 u Matěje Šolce, následně přešel na šachtu Františka Josefa pod svého bratra, tesařského mistra Ondřeje Wünsche, nato odešel do Kutné Hory, ale vrátil se zpátky do Příbrami. 

Cosi mu z platu strhával už mistr Pučálka, který říkal, že je to pro dozorce Augustina Růžičku. Wünsch o tom tehdy neuvažoval, myslel, že se to musí, takže se nebránil, ani když mu pak vypláceli mzdu nižší o zhruba 1 zl. měsíčně i mistři Novotný a Šolc. Mezi horníky se této částce říká akcident (akcíz) a platí se za to, že dozorce cáchuje tesařům šichty, které neodpracují, čili o které je erár zkracován. Jakmile se Wünsch dozvěděl, jak to je, prohlásil, že už příspěvek platit nebude, a oznámil tuto věc Karlu Brožovi, do roku 1883 vrchnímu hornímu správci, který však žádné vyšetřování nezavedl.

Jen pár krejcarů na pivo

Dvanáct důlních tesařů bylo vyslechnuto a soudci z toho šla hlava kolem, protože jejich výpovědi se lišily od toho, co uvedli při vyšetřování na dole Marie. Někteří přiznali, že příspěvek za přicáchované šichty platili, jiní prý dali dozorci pro dobrou vůli pár krejcarů na pivo, další tvrdili, že o tom nic neví. Jeden prohlásil, že utrpěl těžký úraz hlavy a ztratil paměť. Wünsch k tomu podotkl, že mluví jinak, protože je Augustin Růžička prosil, aby mu neškodili, a všichni se bojí přísahat u soudu. Wünsche prosil Růžička o totéž, ale neuspěl. 

Následovaly výslechy tesařských mistrů. Pětačtyřicetiletý Václav Novotný z Podlesí řekl, že mu jeho lidé pro Růžičku dobrovolně dávali příspěvky, které mu nosil domů. Částka nebyla vždycky stejná. Několikrát nesl peníze revírnímu štajgrovi (dozorci) Josefu Baierovi, který si nikdy nic nevzal, ale jeho žena peníze asi dvakrát přijala. Baier všechno popřel. Něco se dávalo i tehdy už šestašedesátiletému dozorci Vojtěchu Vošmikovi z Březových Hor, který však prohlásil, že o tom nic neví a že se šichty nepřipisovaly. Pětačtyřicetiletý mistr Matěj Šolc z Březových Hor odevzdávání příspěvku popřel a řekl, že neodpracované šichty vždy hlásil. 

Dále Wünsch vypověděl, že tyto „přistálé“ šichty se daly přicáchovat jen při noční nebo odpolední směně, na ranní musí každý důlní tesař pracovat. Růžička po celou dobu přiděloval přicáchované šichty (za šichtu se bral 1 zl.) sám a jen těm, kteří platili prostřednictví mistrů dozorci příspěvek. Nejméně šlo o dvě šichty každý měsíc, takže když měl Růžička pod sebou asi 130 tesařů, přišel si měsíčně na 260 zl. 

Růžička byl dozorcem od roku 1877 a asi po třech letech dostal právo zaznamenávat šichty, takže je cáchoval celých osm let a připravil erár o 24 960 zlatých. Někteří mistři, kterým bylo dokázáno, že přijímali od tesařů příspěvky, a byli proto propuštěni z práce, chtějí nyní Růžičku udat, protože nynější tesaři, kteří jsou dosud v práci, se vzpouzejí nadále onen příspěvek platit. 

Dne 5. října 1888 se konalo u okresního soudu v Příbrami s Františkem Wünschem přelíčení, ale už pouze pro přestupek urážky na cti Augustina Růžičky, protože se zjistilo, že při dubnovém vyšetřování Růžička připustil, že před 10 lety Wünsch a tři jeho soudruzi dávali mistru Václavu Novotnému z Podlesí měsíčně po 1 zl. 33 kr., o které se Novotný dělil s jinými včetně něj.

Nečekaný rozsudek

Soudce František Hrnčíř vynesl překvapivý rozsudek, jímž byl František Wünsch zproštěn obžaloby. Zdůvodnil ho tím, že se Augustin Růžička dozvěděl o svém obvinění od Františka Wünsche u správce Gröglera už koncem dubna nebo počátkem května 1888, avšak žalobu na Františka Wünsche podal teprve 1. srpna 1888 a nikoliv do šesti týdnů od chvíle, kdy se o trestném činu dozvěděl, jak to vyžaduje par. 530 trestního zákona. Jednalo se tedy o opožděnou žalobu, a tak musel být Wünsch obžaloby zproštěn, aniž by se rozhodovalo o tom, zda tvrdil pravdu, nebo ne. 

Augustin Růžička musel uhradit náklady trestního řízení a 18. října 1888 byl společně se svými kumpány obviněn ze zločinu podvodu. Dne 25. října byl znovu vyslechnut horní správce Hugo Grögler, který potvrdil svou předchozí výpověď. Dodal, že existují měsíční rejstříky šichet (od 26. do 25. dne dalšího měsíce) pro každého dělníka, kterému se v jednotlivých dnech vyznačuje jedničkou šichta ranní, dvojkou odpolední a trojkou noční. Do rejstříku dělá důlní tesařský dozorce záznam těsně před nástupem dělníka do dolu. 

Není vyloučeno, že by některý tesař mohl odejít domů, ale dozorce má práci tesařů kontrolovat stejně jako revírník, který má pod dozorem veškeré dělnictvo, které pracuje na dvou až čtyřech obzorech. A kromě toho chodí na neohlášené kontroly obzoru ještě ten nebo ten z vyšších horních úředníků, prohlíží si práci i dělníky. 

Správce Grögler se však sám někdy přesvědčil, že v některé partě scházejí dělníci, i když měli nahoře šichty nacáchované. A když se pak dozorce ptal, jak k tomu došlo, nedozvěděl se nikdy nic, poněvadž nedokázal zjistit, který z 32 dozorců tuto šichtu cáchoval – dělal to ten, kterému se rejstřík dostal do ruky. V důsledku toho Grögler v prosinci 1887 nařídil, že noční šichtu bude vždy cáchovat Augustin Růžička, odpolední Vojtěch Vošmik a noční buď zvečera Vošmik, nebo ráno Růžička.

Nic na sebe neprozradí

Grögler nebyl schopen uvést osoby, které se na podvodu podílely, ani jaká škoda v důsledku toho státu vznikla, protože dělnictvo s mistry a dozorci na sebe nic neprozradí, neboť se bojí propuštění z práce. Občas byl někdo potrestán za jednu šichtu, pokud byl přistižen, ale bylo to málokdy. Je pravděpodobné, že se každému mohly připsat až dvě šichty měsíčně. 

Dne 25. října 1888 se konal rozsáhlý výslech Wünsche a 20. listopadu 1888 znovu proběhly výslechy tesařů a horníků, celkem 29 osob. Nedalo se prakticky nic zjistit, kromě jednoho případu, kdy byl jeden pracovník prokazatelně nemocen a měl v této době cáchovanou šichtu. Vyšetřovací spis pak byl postoupen Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Následně byl vrácen do Příbrami, ale žádný rozsudek v něm není, takže se dá předpokládat, že se vinu pro nedostatek důkazů nikomu prokázat nepodařilo. Jestli to tak opravdu bylo, se dozvíme někdy příště, až se po skončení pandemie znovu bez omezení otevře badatelna Národního archivu v Praze a bude možné zahájit pátrání v jeho fondech. 

Závěrem si připomeňme, že to byl právě horní správce Hugo Grögler, který v zoufalé situaci po vzniku důlního požáru na dole Marie 31. května 1892, když mnozí z horníků pod zemí nevěřili varovným slovům a neuposlechli příkazů hormistra a dozorců k opuštění díla a k vyfárání stoupacím strojem a když se valil neproniknutelný dým z Vojtěšské jámy i Mariánské šachty, nařídil kolem čtvrté hodiny pustit do Mariánského dolu třemi hydranty a požární stříkačkou vodu. Tento krok se brzy ukázal jako chybný. Voda srážela jedovaté plyny do nižších pater šachty a současně bránila přirozené ventilaci vzduchu, takže se začaly šířit chodbami i do dalších březohorských šachet. V následujících dnech se nešťastný správce Hugo Grögler zapojil do záchranných prací, avšak ztráty na lidských životech byly strašné. 

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram

Správce Grögler se sám někdy přesvědčil, že v některé partě scházejí dělníci, i když měli nahoře šichty nacáchované.