„Tento rok nám scházely všechny obyčejné věci, jako koupit si tričko v kamenném obchodě, jít na pivo s přáteli nebo poklábosit s lidmi ve frontě na poště,“ říká příbramský starosta Jan Konvalinka, který se proto těší na příští rok v očekávání, že veřejné dění ožije v plné síle.

Od začátku roku je tématem číslo jedna pandemie onemocnění covid-19. Až se na události těchto dnů budou dívat potomci s odstupem padesáti let, co si asi pomyslí?

Málokdo si při posledním silvestrovském přípitku pomyslel, jak divný rok je před námi. Pokud jsme si přáli být pozitivní, mysleli jsme tím určitě cokoliv jiného než covid. Obávám se, že během příštích padesáti let nás potká ještě nejedno překvapení. Možná si budeme s nostalgií v hlase připomínat, že ten dvacátý rok s tou svojí pandemickou taškařicí nebyl zas tak strašný. Nechci nynější dění jakkoliv bagatelizovat, nicméně dovolím si tvrdit, že se současný i budoucí svět bude potýkat s daleko většími hrozbami, než je koronavirus.

Změnila pandemie obyvatele Příbrami? Posunula naše priority jiným směrem?

Otázkou je, jaké priority jsme vlastně měli. Komu na čem záleželo a o co kdo z nás usiloval. Pokud bychom vycházeli čistě z priorit stanovených naší hierarchií potřeb, tak by se v podstatě nic neměnilo. Všichni chceme zajistit svou existenci, blaho, klid a zdraví své rodiny a blízkých. Všichni stále toužíme po společenském kontaktu a po tom, aby se, jednoduše řečeno, nedělo nic špatného. V nižších patrech Maslowovy pyramidy se toho v covidové době příliš neodehrálo. Akorát se mnohým výrazně ztížila možnost své potřeby uspokojovat. Lidé přišli o práci, podnikatelé o příjmy, roste inflace, ceny základních „životních“ komodit jdou také nahoru. Zkrátka pořád k životu potřebujeme to samé, akorát se nám to jaksi obtížněji získává.

Otřepané klišé říká, že pravou hodnotu věci poznáte až v okamžiku, kdy o ni přijdete. V roce 2020 jsme přišli o hodně věcí, o kterých jsme byli přesvědčeni, že nám je nikdo nevezme. Ať už šlo o možnost zajít si v pohodě s přáteli na pivo do hospody, koupit si tričko v kamenném obchodě, poklábosit s lidmi ve frontě na poště nebo sednout do auta a odjet s rodinou na dovolenou do Bibione. Všechny ty obyčejné věci nám začaly nesmírně scházet. Rozhodně by nebylo špatné uchovat si, až všechno to šílenství kolem covidu pomine, vědomí, že ne všechno, co smíme a můžeme si dovolit, je samozřejmostí. Moc bych si přál, aby dvacátý rok dal lidem více skromnosti, uvážlivosti, soudnosti a také svornosti.

Část roku jsme trávili pouze se svými nejbližšími, což mohlo být pro některé docela zatěžující. Ukázal tento rok, že je opravdu prospěšné pěstovat dobré mezilidské vztahy?

Každopádně. Zeptejte se advokátů, jak se změnil počet rozvodů za poslední dobu. Lockdown a s ním spojené omezení pohybu a jaksi „nucené soužití“ nepřežilo mnoho vztahů. Člověk ani nemusí být vyloženě ten „vítací typ“, jako byl Zdeněk Svěrák ve Vratných láhvích, aby mu dny a týdny izolace v domácím prostředí začaly lézt na mozek. Karantény spolu se zavřenými školami a distanční výukou znamenaly přímo enormní zátěž pro maminky a tatínky. Není se čemu divit, že stoupl prodej alkoholu všech druhů. Pokud něčí vztah nebo manželství překonalo všechny nástrahy koronavirové pandemie, je to rozhodně důvodem k oslavě a k tomu, aby si lidé v rodinách vzájemně poděkovali za trpělivost a řekli si, že se mají rádi.

Vztahy a mezilidská komunikace se daleko více přesunuly do virtuálního prostředí sociálních sítí. A to rozhodně není dobře. Pravdou je, že se přes sítě asi nedá chytit covid, nicméně tím zřejmě výčet výhod virtuálního styku končí. Dochází k odosobnění a ke ztrátě zodpovědnosti za své činy a za své výroky. Lidé jsou pod rouškou zdánlivé anonymity schopni páchat skutečná verbální zvěrstva a úplně cíleně ubližovat druhým. Docela bych si přál, kdyby nějaký příští lockdown postihl právě sociální sítě. Věřím, že by takový digitální detox prospěl nejednomu vztahu.

Jak vše, co se týká covidu-19, ovlivnilo vás? Váš osobní i veřejný život?

Pro mě to byla obrovská škola. V březnu jsem nebyl ve funkci starosty ani rok a nastala situace, která tu nikdy nebyla. Musel jsem činit kroky, o nichž jsem se mohl pouze domnívat, že jsou správné. Neexistovaly metodiky, algoritmy postupů, nebylo se s kým poradit a kde hledat odpovědi. Díky skvělému týmu lidí, který je kolem mne, jsme rok 2020 a jeho nástrahy překonali s čistým štítem. Jsme notně unavení, a zároveň o mnoho zkušenější. Nakonec jsem i rád, že jsem v době krize mohl stát na kapitánském můstku a provést město neklidnou dobou. Je to zkušenost k nezaplacení.

Krizová situace je naprosto dokonalým filtrem na lidi. V duchu přísloví, že v nouzi poznáš přítele, se z vašeho okolí odfiltrují lidé, kteří se ve vaší blízkosti pohybují z všelijakých, jen ne nezištných důvodů. Existuje mnoho jedinců, kteří se v době krize stali naprosto neviditelnými, snad z obavy, aby po nich člověk něco nechtěl, nebo ze strachu z neviditelného nepřítele. Úžasné na všem je odhalení a poznání jejich pravé tváře. Fantastické bylo, že nemálo lidí přišlo s nabídkou pomoci nebo spolupráce. Naprosto báječně fungovali mí kolegové z nejužšího vedení města i mnoho pracovníků úřadu a příspěvkových organizací.

V tomto roce děti nechodily několik měsíců do škol a absolvovaly distanční výuku. Vy jste strávil několik let ve školství. Jak se tato zkušenost odrazí na budoucím životě žáků a studentů a také fungování rodin?

O rodiny bych takový strach neměl. Sice pro ně musela být distanční výuka zatěžkávací zkouškou, nicméně to už byl jen další dílek do bizarní skládanky života v roce 2020. Trochu více se bojím o žáky, hlavně o prvňáčky. Nejde ani o to, jestli se naučí psát velké D teď nebo na jaře, nebo jestli spočítají jablíčka v košíku u obrazovky či u tabule. Jde o fakt, že si nemohou budovat vztahy, stereotypy a rituály, které budou potřebovat po celý zbytek vzdělávání. Smysl pro pravidelnost, zodpovědnost a řád jim distanční výuka ani při nejlepší snaze pedagogů a nejrychlejšímu internetovému připojení neposkytne. Důležité je i budování společenských vazeb, navazování kamarádství ve školním prostředí, interakce s vrstevníky v rámci výuky i mimo ni.

U starších žáků a třeba studentů středních škol, kteří nejsou až tak svědomití, bude absence prezenční výuky znamenat zásadní výkyvy ve znalostech, se kterými se budou dále potýkat. Když si uvědomím, jaký student jsem byl já, tak s klidem prohlásím, že distanční výuku bych patrně odnesl opakovaným propadáním či vyloučením ze studia. Pamatuji, jak jsem zahájil předposlední ročník gymnázia s několikatýdenním zpožděním z důvodu nemoci a už jsem se prostě „nechytl“. Ne že bych neměl přístup k materiálům a poznámkám mých vzorných spolužaček, ale prostě doma to studium vypadalo jinak než ve škole. S vědomím toho, co jsem byl zač, mám obavy o žáky a studenty, kteří jsou na tom obdobně. Vzorní to dotáhnou, průměrní to nějak dají a ti nejslabší dost možná (pro)padnou.

Z titulu svého předchozího působení máte blízko rovněž k sociální oblasti a zejména seniorům. Ukázala pandemie, že starší lidé se svou pamětí a zkušenostmi mohou společnosti přinést potřebný nadhled?

Mohou, protože většina z nich zažila i daleko těžší situace. Jsou mezi námi lidé, kteří si pamatují například dobu druhé světové války. Dnešní senioři také třeba zažili reálný socialismus se všemi jeho „vymoženostmi“. Seniorům bychom měli naslouchat a vnímat jejich pohled na současný svět a nepovažovat jejich názory automaticky za zastaralé a přežité. Bohužel mladá generace má obecně problém s uznáváním názorů starších lidí. Obzvláště děti konce druhého a počátku třetího tisíciletí považují názory seniorů za zpátečnické. A to není dobré.

I když hluboce toneme v aktuálním dění kolem viru, musíme se dívat dál. Čím bude Příbram žít v příštím roce?

Ta otázka není, čím bude Příbram žít, ale zda vůbec bude žít. Jsem optimista, a proto se těším na to, jak opět ožije veřejné dění. Letošek byl po stránce veřejných a společenských akcí opravdu mizerným rokem. Doufám, že se nám opět vrátí velké akce na Nováku, že proběhne HFAD, že se uskuteční velké sportovní akce. Zkrátka že se vrátíme tam, kde jsme byli – k Příbrami, která je živoucím městem, a ne noclehárnou, v níž není kam jít a co dělat.

Na spadnutí je několik zajímavých projektů a investic, například revitalizace Čekalíkovského rybníka. Jaké další akce město napřesrok čekají?

Ano. Revitalizace Čekalíkovského rybníka je jedním z projektů, na který se opravdu těšíme. Kromě rybníka samotného se k nepoznání změní i jeho okolí, kde vznikne nádherná klidová zóna. V dané lokalitě dojde i k úpravě parkoviště na Flusárně, takže celá tato oblast navazující na areál Nového rybníka projde zásadní proměnou.

Po neuvěřitelných peripetiích – a podle mého názoru zbytečných obstrukcích – se přibližuje i výstavba nového traktu domova seniorů v Žežické ulici. Tam začneme v roce 2021 s výstavbou a sloužit začne v roce 2022. Nabídne 20 lůžek pro klienty s potřebou intenzivní ošetřovatelské péče.

Zásadním úkolem pro příští rok je i zahájení výstavby kanalizace do osady Lazec, na níž v dalším období bude navazovat budování kanalizace v Kozičíně. Jedná se o investice v řádu vyšších desítek milionů, nicméně zcela opodstatněné. Oblast Kozičína a Lazce jsou výrazně rozvojové lokality a absence vodohospodářských sítí značně omezuje výstavbu i kvalitu života tamních obyvatel.

Když jsem zmínil vodohospodářskou strukturu, upozorním ještě například na zkapacitnění vodovodu v průmyslové zóně Balonka, které je nezbytné pro zásobování jak průmyslových objektů, tak například obce Lhota.

Příprava projektů se vlivem letošní situace výrazně zpomalila. Pokud bude rok 2021 alespoň trochu normální, napneme všechny síly k tomu, abychom skluz dotáhli.

V jaké fázi je příprava rekonstrukce aquaparku a co se bude s tímto projektem dít příští rok?

Bylo nutné upravit projektovou dokumentaci v duchu dříve projednaných změn. Návrh je nyní výrazně levnější, štíhlejší a provozně méně náročný. Jakmile vysoutěžíme dodavatele projektové dokumentace a tu budeme mít k dispozici, začneme soutěžit dodavatele stavby. Bylo by opravdu hezké, kdyby se podařilo příští rok na podzim s rekonstrukcí začít. Nemohu si na tomto místě odpustit povzdechnutí nad tím, že platná legislativa výstavbu a rozvoj města spíše brzdí, než podporuje. A tím mám na mysli jak stavební zákon, tak zákon o zadávání veřejných zakázek. V soukromé sféře se staví daleko lépe, efektivněji a v součtu i levněji. Bohužel.

V případě nového hobbymarketu nebo nové nákupní zóny v Evropské si někteří příbramští živnostníci stěžují na pokračující trend skomírání tradičních obchodů v centrum. Jak reagujete na tyto výhrady? A lze živnostníky, kteří čelí i přesunům nákupů na internet, nějak podpořit?

Vypadá to, jako by byl systematicky jeden po druhém zatloukán hřebíček do rakve drobného podnikání u nás ve městě. Ať už je to rozvoj obchodních zón na periferii města, obecný přechod k e-shopům nebo letošní opatření proti šíření koronaviru. Není to výsadou jen Příbrami. I v jiných městech v ČR dochází k podobným věcem. A rozhodně to není dobře.

Na tradiční obchodníky v centru města jsou za daných okolností kladeny zcela nové a mnohdy i absolutně neakceptovatelné požadavky. Nedivím se, že mnozí své podnikání opustí nebo přemístí do výhodnějších (levnějších) prostor.

Kromě kvality a ceny zboží hledí i na pohodlí při nákupu, na dostupnost obchodu, na chování a přístup personálu. Každý obchodník ví, nebo by vědět měl, co láká zákazníky vracet se a nakupovat v jeho obchodě. Někdy jsou to ceny, jinde je to zase milý a vstřícný prodavač, jinde je to zase unikátnost zboží. Je pravdou, že bojovat s řetězci a velkoprodejnami na poli cen a dostupnosti nemá smysl. Smysl má naopak zaměřit se na specifičnost a unikátnost klasických kamenných prodejem. Zkusit nabídnout odpověď na otázku, proč si nemám to tričko koupit v hypermarketu nebo přes internet, ale zajít si pro něj do malého obchůdku v centru města. Lehké to není. S obchodníky se snažíme komunikovat a hledat s nimi možná řešení. Něco může udělat město, ale největší díl „boje o přežití“ je na nich samotných.

V jiném článku tohoto vydání se věnujeme hospodaření, ale tato otázka nemůže nezaznít i v tomto rozhovoru. Bude mít Příbram v roce 2021 dostatek finančních prostředků nejen na svůj běžný provoz, ale i na plnou realizaci zmiňovaných rozsáhlejších projektů?

Naše město hospodaří dobře a jeho finanční kondice je slušná. Po bývalém panu starostovi nám v pokladně zbyl značný finanční polštář, který se nám podařilo během našeho funkčního období ještě lehce přifouknout. Dílem je to způsobeno tím, že se snažíme šetřit, a dílem i tím, že se jednoduše nepodaří uskutečnit všechny investiční akce, které si naplánujeme. I když to má často prozaický důvod, kterým je zpravidla přesložité a mnohdy katastrofálně obstrukční prostředí zadávání veřejných zakázek, které je vše, jen ne proinvestiční, nenechává mne to klidným. Občas narazíme i na limity výkonnosti odborů našeho úřadu, zkrátka si naplánujeme více, než dokážeme stihnout. To je fakt, ke kterému se přiznám – máme snahu udělat co nejvíce věcí za co nejkratší čas. Volební období není nekonečné a lidé od nás očekávají výsledky. Očekávají, že se za jejich peníze město bude viditelně rozvíjet.

Tak nějak jsem ale utekl z vaší otázky… Ano. Město bude mít v příštím, a i v dalších letech peníze jak na provoz, tak na rozvoj. Očekáváme pokles, respektive výrazně zpomalený růst, příjmů zejména těch daňových a zároveň dílčí růst provozních nákladů způsobený všeobecným zdražováním napříč všemi oblastmi. Dojde k zhoršení indexu provozního salda, kdy se změní poměr prostředků vynaložených na běžný provoz v neprospěch investičních akcí. Je to fenomén, který nám rozhodně nedělá radost, nicméně za současných okolností se mu nevyhneme. Rozhodně nemůžeme srovnávat hospodaření roku 2021 s lety 2018 nebo spíše 2019, které byly obzvláště příjmově „tučné“. Někteří ekonomové se o to přesto pokouší, což považuji za nepochopitelné.

Bude muset Příbram některé plány pozastavit?

U investičních akcí více než kdy jindy přezkoumáváme jejich důležitost a možnost rozprostření v delším časovém horizontu. Pro rok 2021 chystáme velké investiční akce, na které máme peníze. Jde hlavně o kanalizaci v Lazci, zahájení stavby Domova seniorů, start prací na revitalizaci Čekalíkovského rybníka plus velké množství investic do staveb, které já interně označuji za stavby „placaté“ – silnice, chodníky a také mosty. Zbrzdí se projekt rekonstrukce Malé scény v divadle, stejně tak se zpomalují práce na obnově Komenského náměstí.

Co byste závěrem popřál občanům Příbrami?

Co jiného než zdraví si přát na sklonku tohoto roku. Přeji občanům města, ať jsou spokojení sami se sebou, ať jsou obklopeni lidmi, které mají rádi a kteří mají rádi je. Přeji Příbramanům, aby poslední dny a týdny dvacátého roku přežili pokud možno v pohodě a v dobrém duševním rozpoložení. Možná ještě na úplný konec bych chtěl lidem v našem městě poděkovat za to, že jsme se ctí prošli vším, co nám tenhle pekelný rok připravil. Jsem na vás hrdý.

Stanislav D. Břeň