Dana Reiterová, dívčím jménem Lebedová, se narodila 12. února 1966 v Příbrami, s rodiči a bratrem žila v Zalužanech.
Tatínek byl členem KSČ a pracoval jako horník na Uranových dolech v Příbrami, v roce 1968 ze strany vystoupil. Dana Reiterová vzpomíná na povinné prvomájové průvody a pochod Příbramí za mír, kde ji paní učitelka donutila nést vpředu velký transparent. Ráda četla a také psala básně. Doufala, že je otisknou v Československém spisovateli, ale redaktor jí je vrátil s tím, že jsou moc depresivní. „Za komunismu prostě byla vize, že mladí musí být veselí a šťastní.“„Nezajímala mě politika, zajímala mě kultura, knihy, muzika. Ale kvalitní knihy se nedaly sehnat, hudba, která se mi líbila, se nesměla poslouchat, nesměla jsem cestovat, ani říkat, co si myslím. V něčem mě vychovali, ale dospělý člověk si udělá vlastní názor.“

Jiný svět

Vystudovala v Příbrami střední ekonomickou školu a vzhledem k politické situaci v zemi neměla nejmenší ambici studovat dál. Po maturitě se přestěhovala do Prahy, kde tušila více pracovních příležitostí a víc možností účastnit se kulturního života. Nastoupila do ČKD, začala se stýkat s lidmi, kteří měli přístup k zahraniční literatuře, chodila na koncerty. Sepisovala protikomunistické letáky, vylepovala je v tramvajích nebo nechávala na zastávkách.  

V roce 1986 ji přijali jako produkční do tehdy pár let fungujícího Paláce kultury. „Byla tam nejmodernější technika, i na kopírování a rozmnožování věcí. Zároveň byl ten dům prolezlý agenty státní bezpečnosti, kteří všechno hlídali, což jsem tehdy nevěděla.“ Dana Reiterová začala využívat techniku a kopírovala protirežimní texty. Zároveň se účastnila různých menších demonstrací. Netrvalo dlouho a dostala předvolání na oddělení státní bezpečnosti. „Zavolali mi, že mám hned přijít a nemám o tom nikomu říkat. Řekla jsem to alespoň kolegyni, kdybych se náhodou nevrátila. Vyslýchali mě dva chlápci v civilu a měli o mně docela dost informací. Snažili se ze mě dostat, kdo mě k protirežimní činnosti navádí, šlo jim o jména. Pak to sepsali a dali mi to přečíst, ale byly tam věci, které jsem nikdy neřekla.“ Do měsíce jí oznámili, že se její pozice kvůli reorganizaci bez náhrady ruší. A pokud chce, aby jí nenapsali špatný posudek do dalšího zaměstnání, tak nesmí říct, proč ji vyhodili. 

V roce 1988 nastoupila díky známému do Československého rozhlasu. Nějprve jako brigádnice, kdy přijímala telefonické dotazy diváků do vysílání, později jako produkční v pořadu pro mladé Mikrofórum. Na tu práci vzpomíná jako na oázu svobody v nesvobodné zemi. Prověření museli být jen šéfredaktorové, kdo nemluvil přímo ve vysílání, v komunistické straně být nemusel. Zároveň existoval seznam lidí, které nesměli do vysílání zvát. Dana Reiterová také načítala knihy na pokračování a dál se účastnila demonstrací, včetně té velké ke dvacátému výročí okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Na festivalu Folková Lipnice v létě 1988 viděla poprvé Václava Havla, aniž by tušila, o koho jde. Téhož roku navštívila koncert Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka v Budapešti. „Konal se někde v soukromém sklepě a bylo tam narváno Čechy. Panovala veliká euforie, že je slyšíme naživo. Také tam byla spousta protirežimních tiskovin, které se různě pašovaly zpět do Československa, nebo se posílaly z fiktivních maďarských adres domů. Měla jsem tehdy u sebe lístek na pražskou MHD, tak jsem ho dala Hutkovi, aby nejel načerno, až se bude moci vrátit do republiky. Netušila jsem, že ho využije tak brzy.“

Nečekaný definitivní konec

Dana Reiterová se účastnila většiny demonstrací, které se v Praze konaly, a chystala se jít do ulic i v lednu 1989 v době Palachova týdne. V rozhlase jí to ale zakázali s tím, že jestli tam půjde, z práce ji vyhodí. Věděli, že je angažovaná, a soukromě jí sdělili, že platnější bude v rozhlase než na demonstraci. Vzala si to k srdci a znovu do ulic vyšla až v listopadu 1989. V pátek 17. listopadu 1989 jela k rodičům do Zalužan a o demonstraci na Národní třídě se dozvěděla z vysílání Svobodné Evropy. Málokdo tehdy věřil, že režim padne úplně. V neděli se vydala do Prahy, protože na Praze 4 hrála amatérské divadlo a v pondělí měli mít představení. Přidali se ale ke stávce divadelníků a místo hraní se v sále diskutovalo. 

V pondělí se sešla s kolegy v rozhlase a čekali, zda přijde od vedení nějaký pokyn, ale žádný nepřišel. „Tak jsme vysílali dál, pouštěli písničky Karla Kryla, začali jsme do vysílání dávat revoluční zprávy. Celé to bylo hodně spontánní, okamžitě se tam založilo Občanské fórum. Krátce na to jsem dole na vrátnici vítala Jaroslava Hutku, ještě měl ten můj lístek na MHD.“ 

Situace se postupně uvolňovala, do vysílání se začali zvát zakázaní lidé, hodně se diskutovalo na úkor hudby, obyčejné reportáže šly stranou. Nedlouho po revoluci se ale původní redakce, ve které Dana Reiterová pracovala, rozpadla. Ona sama záhy nastoupila na mateřskou dovolenou, po které už se do rozhlasu nevrátila. Přestěhovala se do Milína a začala pracovat v Knihovně Emanuela Bořického, kde je dosud a kde realizovala svoji celoživotní lásku k literatuře.

Vyprávění Dany Reiterové nahráli v rámci projektu Příběhy našich sousedů společnosti Post Bellum žáci ZŠ Milín Adam Černý, Katka Háse a Pavel Muzika pod vedením učitele Tomáše Bílka.

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum