Do 8. ledna 2023 můžete v příbramské Galerii Františka Drtikola navštívit společnou fotografickou výstavu Ukrajince Valerije Pankova z Charkova a Čecha Martina Wágnera, který jezdil fotografovat Sibiř.   

„Tohle je velký příběh z Charkova. V době po rozpadu Sovětského svazu vznikaly horečně soukromé živnosti. Sám jsem v té době dodával potraviny do jednoho obchodu, kde jsem se seznámil se sestrou prodavačky, která je na fotografii. Jmenovala se Anna a ze svých úspor si otevřela restauraci v bývalém výzkumném ústavu, kde zbyly po jídelně volné prostory. Po několika měsících však zkrachovala. Nedaleko továrny FED si poté otevřela stánek s občerstvením. Všichni zaměstnanci si po cestě z práce dávali panáka. Posedávali v zeleni a odpočívali. Anna na fotografii připravuje oběd a je smutná, že jí nevyšel velký byznys, a má jen stánek u cesty.“ 

Podobné mikropříběhy doprovázejí fotografie Valerije Pankova, ukrajinského uprchlíka z Charkova, který našel zázemí v České republice. V dubnu letošního roku zdemoloval jeho byt dělostřelecký granát. Valerij Pankov vyslyšel nabídku svého přítele Martina Wágnera a přicestoval se dvěma kufry do Prahy. Jeden z nich byl plný filmových negativů, které pořizoval od 70. let dvacátého století. Pro úplně první výstavu Valerije Pankova jsme pro Galerii Františka Drtikola vybrali negativy z let 1997–2001, kde se prolíná autorův bohatý společenský život z nelehkého období transformace ukrajinské společnosti po rozpadu Sovětského svazu.  

„Teprve v Rusku, zejména na Sibiři a na Dálném východě, jsem objevil zvláštní vztah domorodců k poutníkům. Je to pro mne sváteční chvíle, mohu-li nahlédnout do života dosud neznámého člověka. Vstřícnost lidí se opakuje na každé cestě, i když nemám nic na oplátku.“ Martin Wágner se takto vyznával ze svých zkušeností z dvaceti let cestování po Rusku a zejména na Sibiři v knize Siberia (2019, Paseka). Už jako sedmnáctiletý tulák začal cestovat za „jiným“ do zemí na východ od České republiky. Fotografoval starověrce, věznice gulagů, nebo pastevce sobů, lovce, vojáky nebo rybáře. Výběr zde vystavených fotografií se zaměřuje na jeho putování po Sibiři. 

Dnešní středoevropskou optikou mohou fotografie obou autorů působit podobně exoticky. Profesionální fotograf Martin Wágner jezdil ale fotografovat daleko od domova a vyhledával místa a situace časoprostorově co nejvzdálenější od běžné zkušenosti našeho regionu i od civilizace jako takové. Vystudovaný chemik Valerij Pankov vytvořil doma, mezi svými přáteli a známými, svébytný městský deník plný košatých mezilidských setkání a vztahů.

Jan Freiberg
Galerie Františka Drtikola

Martin Zet a nejen olověný zvon

Na leden připravuje Martin Zet pro Galerii Františka Drtikola instalaci, jejíž součástí budou olověné artefakty, ale také proces vzniku uměleckého díla nebo performance. Tématem olova se autor zároveň obrací k tradici těžby a zpracování olovnatých rud v příbramském regionu. Většina děl vzniká v umělcově ateliéru, kde průmyslově vyrobené olovo taví a zpracovává. V Kovohutích Příbram Martin Zet ve spolupráci s místními mistry-slévači odlije olověný zvon.

Olověný zvon je oxymóron v mnoha ohledech. Odlitím zvonu z olova autor popře základní atribut všech zvonů, tj. schopnost znít. Olověný zvon je němý, protože vlivem vysoké hustoty olova se v něm zvuk nešíří. Naopak se používá jako izolace proti zvuku a vibracím. Je takový zvon ještě zvonem a má smysl ho vytvářet? Za zmínku stojí i fakt, že v rovině náboženské je zvon vykládán jako prostředník mezi Bohem a člověkem; po staletí zvuk zvonu svolával k bohoslužbám a odměřoval čas.

Zveme návštěvníky, aby se v galerii potkali s olovem, které alchymisté považovali za nejstarší ze sedmi základních kovů. Z nebeských těles mu byl patronem „chromý, pomalu se ploužící Saturn“, který jako by svým pohybem odkazoval na těžkou, pomalu se pohybující hmotu. Vernisáž se uskuteční 19. ledna v 17.00. Výstava, jejíž kurátorkou je Radoslava Schmelzová, potrvá do 12. března.