Baráčníci se řadí mezi nejstarší národopisné spolky na území českého státu. U nás v Příbrami máme Baráčníky „Škvrňov“ 93 let a „Třemošná“ na Březových Horách 90 let. Dne 18. února 2023 se na Březových Horách konalo župní sezení Baráčníků, na kterém bylo vzpomenuto důležité epochy českých dějin a významné události našeho národa.

Dne 16. května jsme si připomněli výročí, kdy za radostného vzrušení a sepjetí všeho českého národa i za velikých a nezapomenutelných slavností byl položen základní kámen k Národnímu divadlu. O založení stálého českého divadla usilovali čeští vlastenci již před rokem 1848. Duší těchto snah byl především Josef Kajetán Tyl. Byl předním hlasatelem názoru, že takové divadlo musí patřit celému národu a sloužit jeho kulturnímu povznesení. 

Co obtíží a překážek bylo nutno překonat. Jak píše Jan Neruda v Národních listech: „Náš národ nikdy nezískal nic darem, vše si musel vybojovat, i to divadlo.“ Prali jsme se doslova o každou cihlu – vždyť o základní kameny musel Neruda svést prudkou polemiku s německými novinami. Magistrát též dělal potíže s místem pro divadlo. A teď konečně se kladou základy k vytouženému Národnímu divadlu tam nad stříbropěnnou Vltavou. 

Dnes 16. května 1868 v časných ranních hodinách se řadil na louce za Karlínem slavnostní průvod a pak se ubíral přes Karlín, Poříčí a Příkopy. Domy byly ověnčeny a ozdobeny prapory, pražské ulice se pestřily malebnými kroji, všech vrstev účastníků, všichni s radostí spěchali k staveništi Národního divadla. První základy tvořily balvany z památných míst českých zemí. Byly dovezeny kameny z hory Řípu, Blaníku, kde prý spí rytíři a očekávají den, kdy bude Čechům nejhůře, aby je vysvobodili, a i z jiných památných míst. První kámen došel z Radhoště. Byl ozdoben ohromným věncem z lesních květin radhošťských a provázen četnými spolky, studenty a množstvím jásajícího lidu. 

Na staveništi promluvil k zástupům stařičký dějepisec František Palacký: „Z památného Radhoště odevzdávají nám z útrob mohutné hory vytesaný kámen jako příspěvek k svatyni budované pro zvelebení umění a zvelebení srdce i života našeho národního. Přijměte jej na důkaz pravdy, že Morava i Čechy jako vždy byly, tak i nadále zůstanou zeměmi spojenými a Čechové vždy zůstanou jedním národem, jedním tělem a jednou duší. Buďte jisti, že kyne našemu národu utěšenější budoucnost, než byla nedávná jeho minulost.“ 

Na ověnčeném kameni z Řípu byl nápis: „Že Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé Hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“ Lid se ke kameni tlačil, dotýkal se ho a hladil. S nadšením byly pozdraveny též kameny z jiných památných míst. Jásot a nadšení nebraly konce. Haléř k haléři bylo třeba sbírat. Dlouho a vytrvale po celé vlasti (13 let). 

Nejkrásnější dílo české architektury 19. století podle plánů architekta Zítka bylo ze sbírek celého národa konečně dokončeno a 12. srpna 1881 sotva dokončeno vyhořelo. Lidé plakali, ale zároveň zvedli hlavu a ukázali, co Češi dovedou. To, co se tehdy dělo s českým národem, krásně vystihl Jaroslav Vrchlický: „Ten žár, jímž jeho roztavena krása nám šlehl v duše, lhostejností masku strh s nich a ozářil tam poklad – lásku, jíž opět velké dílo zbudujeme jen vlastní sílou, proto jen, že chceme!“ Stačilo několik týdnů, aby sebrali dost peněz na jeho obnovu. 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo znovu otevřeno. Zlatá naše kaplička se pyšně pne nad Vltavou. 

Z lásky a národního nadšení vznikla a lásce k národu učila. Tam zněla prorocká slova Libušina, tam prudce bušila srdce a slzy kanuly z očí. „Národ se dočkal českého divadla.“ Byla to jednota srdce, jednota lásky ke své milované vlasti. 

Uvědomme si, že žádný jiný národ toto nedokázal. Kéž i nám je dáno té jednoty srdce, více odvahy a statečnosti. Nenechme si podtínat kořeny, z kterých jsme vyrostli, to platí vždy a v každé době. Vlastenec je ten, kdo dává najevo úctu a lásku ke své vlasti a přináší svůj osobní vklad do jejího zvelebení a je ochoten pro ni i něco obětovat. 

Miloslava Hejnová
OB Příbram