Dějiny dvacátého století jsou plné velkých historických milníků, a také mnoha malých osobních příběhů. Jeden takový vyprávěla žákům ze ZŠ Školní Jolana Mezerová, rozená Sýkorová, babička jednoho ze žáků zapojených do projektu Příběhy našich sousedů.

Jolana Mezerová se narodila 22. listopadu 1934 ve Staré Bystrici na Slovensku jako nejstarší z deseti dětí. Maminka byla Slovenka a pocházela ze zámožné rodiny, její otec ale celý statek propil a třem dcerám tak nic nezůstalo. Otec pocházel z Čech, a když se v roce 1933 oženil, hospodářská krize donutila novomanžele přežívat o žebračenkách.

Pořád se nám třásla okna

Na začátku války musela rodina ze Slovenska uprchnout kvůli nenávisti k Čechům. Přestěhovali se do Ostravice do nájemního bytu v jedné vile. Maminka pomáhala majitelům vily s prací na hospodářství, tatínek jako horník v ostravských dolech jezdil domů pouze jednou týdně. S prací a hlídáním mladších sourozenců Jolana už od útlého věku pomáhala. Válečné časy nebyly snadné pro nikoho, natož pro takto početnou rodinu. Maminka se snažila, aby všechny její děti chodily čistě a hezky oblečené. Neustále něco přešívala, protože látek byl nedostatek a děti rychle rostly. Když šla jednoho dne s Jolaniným bratrem do obchodu, málem došlo k neštěstí. Ten totiž spatřil na ulici místního hospodáře Gazdu s koňmi a vyběhl si je pohladit. „Vběhl ale přímo pod kola auta německé policie, jenom vypískl. Měl naštěstí pouze odřená kolena a rozseknutý jazyk, ale policie to k nám pak přišla vyšetřovat, tak jsme měli strach.“ 

Ostrava jako průmyslové centrum čelila od roku 1944 neustálému bombardování. Báli se o tatínka, který v Ostravě přes týden pobýval, bezpečno ale nebylo ani doma. Po vsích se udávalo, Němci hledali komunisty a často přišla o život celá rodina, jako na Čeladné, kde do jednoho stavení hodili Němci granát a zemřeli v něm tři muži. Sýkorovi se proto několikrát schovávali v lesích v takzvaných kotárech. Když bombardovali čtyřicet kilometrů vzdálenou Ostravu, až v Ostravici se jim třásla okna a dveře. 

Jolanina sestra Věrka trpěla na záněty středního ucha a na konci války ležela po operaci v ostravské nemocnici. „Když tatínek viděl a slyšel, jak letadla pořád na Ostravu létají a bombardují, tak se tam pro ni vydal. Podepsal revers, protože mu ji nechtěli dát, a on říkal, raději ať mi umře doma, než aby zemřela tady. Hodně krvácela, jak s ní utíkal na vlak, aby z Ostravy co nejdříve odjeli a nespadla na ně bomba.“ Když obec osvobozovali Rusové, schovávala se rodina ve sklepě. Krátce po osvobození zavítal do Frýdlantu nad Ostravicí prezident Edvard Beneš. Jolana vzpomíná, jak šla celá rodina pěšky, aby ho mohla přivítat doma z exilu.

Neúprosné umístěnky

Po válce začala Jolana navštěvovat měšťanku ve Frýdlantu nad Ostravicí, krátce na to se ale rodina přestěhovala do pohraniční obce Rudíkovy u Albrechtic do prázdného domu po odsunutých Němcích. Tatínek měl na šachtě úraz a nesměl dál fárat. Měli ale k dispozici dvouhektarové hospodářství, takže sourozenci po příchodu ze školy automaticky vyrazili na pole. V Rudíkovech tlačili komunisté na sedláky, aby vstoupili do JZD. Tatínek byl navíc členem komunistické strany, pole tedy do družstva dal, aby neměl potíže, a maminka pak v JZD pracovala. 

Školu dokončila Jolana v Albrechticích a doufala, že se stane telefonistkou. Umístěnky ale byly neúprosné a přidělovaly se podle abecedy. Na Sýkorovou už se nedostalo. Ředitel školy měl známého správce v elektrárně v Albrechticích, domluvil tam tedy Jolaně místo v kanceláři. Tady se seznámila se svým mužem. V roce 1955 se vdala a společně se odstěhovali do Mydlovar, kde muž pracoval jako energetik v elektrárně a Jolana krátce opět v kanceláři. O rok později se přestěhovali do Příbrami, kde se jim narodily tři děti. Nejstarší dcera Jaruška ale zemřela v pěti letech na krvácení do mozku. 

V Příbrami pracovala Jolana nejprve jako uklízečka na hornických ubytovnách, později na šachtě č. 16, kde měla na starost přístroje na měření metanu, které si s sebou horníci brali do šachet. Pracovala také v lampovně, kde prováděla údržbu hornických lamp. Ve třísměnném provozu vyměňovali v lampách louh a opravovali je, pokud to situace vyžadovala. 

Když 21. srpna 1968 obsadila republiku vojska Varšavské smlouvy, měla tu Jolana na prázdninách svoje nejmladší sourozence. Vzpomíná, jak si pro ně bratr složitě jel, aby je dostal domů. Jolana Mezerová pracovala na Uranových dolech až do důchodu. Z šachty č. 16 přešla krátce na Bytíz a do důchodu odcházela ze šachty č. 21. Několik let přesluhovala, protože měla práci ráda a chyběl by jí kolektiv. Před sedmi lety ovdověla, žije v Příbrami. 

Vyprávění Jolany Mezerové zaznamenali v rámci projektu Příběhy našich sousedů žáci ze ZŠ Školní Radek Bucha, Martin Mezera, Natálie Skurková a Karolína Váňová pod vedením Jiřího Jílka.

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum

Rád bych ocenil článek  a poděkoval děvčatům z Waldorfské školy v Příbrami – Floře Hašlarové, Miriam Chytilové, Živě Lukešové – a jejich učitelce Zuzaně Angelové a také Magdaléně Sadravetzové (Post Bellum) a redakci Kahanu za zachycení vyprávění Vlasty Forejtové a za zveřejnění článku Věděli jsme, kdo tatínka prozradil. Ono dnes není až tak jednoduché veřejně ocenit hrdinství a oddanost komunistů. Článek se mi moc líbil.

Petr Noha, občan Příbrami