Pandemie se, bohužel, stala novým standardem a všechno se jí muselo přizpůsobit. Stala se z ní taková otravná, náročná a panovačná spolubydlící, co nám neustále mluví do života – kecá nám do práce, nepouští nás ven, a ještě ke všemu nám určuje, co máme nosit na obličeji… 

Nedávno to byl rok, co jsme se octli v době covidové. Třináctého března loňského roku jsem poprvé kvůli „koronáči“ svolal krizový štáb Bezpečnostní rady. Pamatuji si, jak jsme si tehdy naivně mysleli, že jde o krátkodobou potíž, která se brzy přežene. Kdo by si býval byl pomyslel, že za rok na tom budeme ještě hůř, že čísla nemocných budou naskakovat jako na nějakém ztřeštěném počítadle nebo že ministr zdravotnictví bude tahat z klobouku jedno bezvadnější opatření za druhým a hrát si s našimi životy bizarní hru. 

I když máme možná pocit, že je po roce všechno stejné, že jsme se nikam neposunuli, není to pravda. Před rokem se kvůli pandemii začalo všechno zastavovat, všechno najednou zamrzlo. Spousta věcí nefungovala s odůvodněním „protože covid“. Našli se i tací, kteří hrozbou nákazy vysvětlovali spíše svůj strach z práce nebo neschopnost dostát smluvním závazkům. A tím zajisté nemyslím ty nešťastníky, kteří pracovat nemohli nebo o práci přišli. 

Nejde se donekonečna schovávat za virového bubáka. Věci musí zase dát do pohybu a město obzvlášť. Bylo by zbabělé zalézt pod postel a čekat, až se to přežene. 

Přes mnohá úskalí tvořená obludnou byrokracií a již milionkrát zmíněným koronavirem konečně rozjíždíme velké investiční akce. V zemi už leží několik desítek metrů potrubí nové kanalizace do Lazce. Začala rekonstrukce bývalé školní jídelny na domov seniorů. Pracuje se na zpevněné ploše kompostárny a odkladiště vraků. K tomu se maká na vodojemu Husa, na Stoce V a dalších vodohospodářských stavbách. Pokračuje se v totální rekonstrukci domu s pečovatelskou službou v Hradební ulici – ta bude letos dokončena. Do lešení se zahalil i dům „Špalíček“ ve Špitálské ulici. Plus další drobnosti jako výtahy v DPS na Brodské nebo klimatizace v objektu Dětských skupin. Zmiňuji jen takový vrcholek ledovce. Investičních akcí se letos rozjíždí opravdu hodně. 

A ještě jedna věc je oproti loňskému jaru jinak. Tehdy jsme nevěděli, do čeho jdeme a kdy tomu bude konec. Ten sice stále ještě nevidíme, ale vnímáme, že se blíží. Naděje návratu k normálnímu životu je den ode dne silnější. 

Jan Konvalinka, starosta města Příbram