V předhusitských dobách patřila ves Zdaboř či Zaboř k arcibiskupskému panství města Příbramě. Poprvé se v jeho urbáři zmiňuje roku 1379, kdy v ní žilo jedenáct daňových poplatníků.

Za husitství arcibiskup o své panství přišel a v roce 1534 se nyní příbramská městská část Zdaboř uvádí jako zpustlá. K roku 1583 resp. 1584 se dochovala zpráva, že se znovu staví na pozemcích, které příbramská obec koupila od císaře Rudolfa II. respektive od jeho královské komory. V roce 1622 se ze vsi platily daně za čtyři osedlé, což byla berní jednotka, počet hospodářství byl jistě o několik čísel vyšší. Třicetiletá válka odtud lidi vyhnala. Ještě pět let po jejím skončení, v roce 1653, byla Zdaboř pustá a zarostlá. Pak tam příbramská obec opět usadila své poddané pocházející ze vsí svého panství. V roce 1714 tam hospodařili čtyři chalupníci.

Inflace teď i tehdy

Po hladomoru v letech 1771–1772 upadli někteří hospodáři na panství do dluhů, takže do jejich chalup magistrát dosazoval nové. Situace se zlepšila teprve roku 1777, kdy ceny základních životních potřeb poklesly. Ve vsích včetně Zdaboře byla zakládána i nová hospodářství. Kromě toho se nacházel poblíž Zdaboře velký hospodářský dvůr s mnoha polnostmi, ovčínem a flusárnou, který v listopadu 1738 koupil od dědiců příbramského měšťana a pekaře Leopolda Machuty za 700 zl. František Zikmund Alis, otec slavného příbramského hormistra Jana Antonína Alise. Ten po dědickém vyrovnání v září 1771 dvorec převzal a po vyplacení podílů sourozencům se v květnu 1785 stal jeho právoplatným majitelem. Prodal ho už v srpnu 1801 za 8800 zl. Antonínu a Barboře Rößlerovým, kteří ho v březnu 1810 prodali Josephovi Wilhelmovi rytíři von Schick und Lenkau za 14 200 zl. – klasický příklad, co (napoleonské) války dělají s cenami a jakou inflaci způsobují. V držení rodu Holých je tento dvůr od května 1878. 

V roce 1778 měla Zdaboř deset domovních čísel. Číslo 5 uprostřed vsi měl takzvaný obecní dům – prostě obecní pastouška. V roce 1827 žilo ve Zdaboři celkem 73 obyvatel, v roce 1836 jich bylo 147. Děti chodily do školy na Březové Hory. 

Od první třetiny 19. století jsou známa jména majitelů zdabořských hospodářství, lokalizovaných na mapě stabilního katastru (je v elektronické verzi článku na webu kahan.pribram.eu): č. 1 (nyní 125/V) Ignác Ježek, č. 2 (127/V) Josef Kubíček, č. 3 (123/V) Tomáš Ježek, č. 4 (122/V) Lorenc Kučera, č. 6 (81/V) Jan Boháč, č. 7 (108/V, nyní zbouráno) František Šedivý, č. 8 (94/V) Josef Řánek, č. 9 (95/V, pozdější hospoda na Červené) Mates Blahna a č. 10 (96/V) Václav Martínek. Hospodáři kromě č. 7 byli povinni posílat někoho ze své domácnosti na robotu ve prospěch města Příbrami a asi nebyli majetní, protože byla vyměřena pouze ruční robota, tedy bez volského nebo jiného potahu.

Za kolik se vykoupit z robot

Po zrušení poddanství se zdabořští chalupníci v roce 1849 vykoupili z těchto robot: z č. 1 Matěj Ježek vykoupil 65 dní ročně, z č. 2 Vojtěch Kubíček 172 dní, z č. 3 „chalupnického statku“ Tomáš Ježek 13 dní a 65 dní ročně (týdně 1 ½ dne), z č. 4 opět Vojtěch Kubíček 65 dní ročně, z č. 6 „chalupnického statku“ Josef Boháč 13 dní a 91 dní ročně (týdně dva dny), u č. 7 robota vykupována nebyla, z č. 8 Jan Řánek vykoupil 172 dní ročně, z č. 9 Václav Blahna 65 dní ročně a z č. 10 Václav Blahna 13 dní roboty ročně.  

Otcem Jana Boháče z č. 6 byl Pavel Boháč, který měl kromě něj se svou manželkou Dorotou tři další mladší syny a tři mladší dcery. Narodili se mezi roky 1774–1787. Všichni přišli na svět v této zdabořské chalupě. Byly to těžké časy, poněvadž v letech 1780–1786 několikrát za sebou panovalo nezvyklé sucho. 

Nejstarší Jan převzal po otci Pavlovi chalupu asi roku 1799, protože od tohoto data se svým rodičům zavázal vyplácet doživotní vejminek.  Oženil se s Marií, dcerou Václava Kříže, sedláka z Orlova. Její věno ale na vyplacení Janových sourozenců evidentně nestačilo. Pětašedesátiletý Jan Boháč zemřel ve Zdaboři č. 6 dne 28. ledna 1840. Chalupu s nezakoupenými poli, loukami, zahradou a pastvištěm v ceně 260 zl. příbramský magistrát teprve v dubnu 1843 oficiálně odevzdal jeho synovi Josefovi Boháčovi (* 9. února 1821). Dvaadvacetiletý mládenec získal hospodářství, které mělo přibližně 5,5 ha polí, 3,5 ha luk, 0,39 ha pastvin a malou zahrádku o ploše 22 m². Vázly na něm však nevyplacené podíly pěti Josefovým strýcům a tetám v celkové částce skoro 92 zl. a svým šesti sourozencům musel vyplatit po 40 zl. a dát po kusu hovězího dobytka. Tyto dluhy ve výši 332 zl. (!) splácel postupně a pomalu. S prvním příbuzným se vyrovnal v prosinci 1848 a s posledním v červnu 1862. 

Poblíž Boháčova statku byl v roce 1857 založen Zdabořský důl zvaný Šorfík. V roce 1860 prodal Josef Boháč 260 čtverečních sáhů (asi 935 m²) svých pozemků hornímu závodu. Na dochované mapě, jejímž základem je stabilní katastr z roku 1839, je vyznačen v blízkosti jeho chalupy tzv. Zdabořský překop, který směřoval k železnorudnému dolu Schwarzenberg, hloubenému od roku 1862. 

Na tehdejší dobu se Josef Boháč ženil velmi pozdě. Teprve 8. listopadu 1864 si vzal svobodnou Františku (*31. ledna 1836), dceru Františka Vítka, havíře ze Zdaboře č. 9 (původně z Luhu) a Kateřiny Martínkové ze Zdaboře. Na den přesně o rok později se jim narodil první syn František a 18. května 1867 přišla na svět dcera Anna. Dne 14. června 1875 se narodila dcera Marie. Jejich matka Františka však zemřela již 29. září 1881 ve věku 46 let na neprůchodnost střev. Otec se zřejmě znovu neoženil.

Ani zdabořským sousedům nic neuniklo

Kolem roku 1890 už byla hustota osídlení ve Zdaboři mnohem větší, ve 21 domech žilo přibližně 207 obyvatel. Jak známo, sousedům neunikne nic. Dne 24. září 1892 přinesl týdeník Horymír zprávu: „Matka vražednice: 22. září učiněno městskému policejnímu úřadu udání, že 18letá Marie Boháčová, nevl. dcera Josefa Boháče (byla vlastní, ale redaktorovi buď bylo divné, že je její otec tak starý, nebo to byla úmyslná lež), majitele selské usedlosti v Zaboři, byvši těhotná, bezpochyby zmařila život novorozeňátka nebo se postarala o jeho náhlé zmizení. Strážmistr Winter se odebral do Zaboře, ve statku ji nalezl při práci. Napřed se zdráhala, pak doznala, že 14. t. m. v 10 hodin večer dostala bolesti a porodila chlapečka. Odnesla ho za stodolu a položila ho nedaleko louže. Po krátké chvíli ho tam našla v louži utopeného. Mrtvolku ukryla ve stohu nedaleko stodoly a 17. t. m. ji odnesla na příbramský hřbitov, kde ji ve škatuli zahrabala na povrchu jednoho nového hrobu. Byla zatčena a dopravena do městské věznice. Dne 23. 9. nalezla soudní komise na hřbitově mrtvolku již ve značném rozkladu. Dobrozdání lékařské bylo, že dítě přišlo na svět živé, vražednice byla dodána c. k. okresnímu soudu v Příbrami.“  

Případ byl předán Zemskému soudu v Praze jako soudu trestnímu, který zahájil vyšetřování. Úřady si hned 23. září 1892 vyžádaly od příbramského děkanského úřadu Mariin křestní list, pak vysvědčení o jejích majetkových poměrech. Začátkem října se ukázalo, že je v souvislosti s tímto případem nutné prověřit J. Vondráška z Narysova. Dne 6. října 1892 bylo provedeno vyšetřování přímo v Mariině bytě. Neobvyklé bylo, že soud požadoval hlášení o jejím stavu i od učitele březohorské školy. Tím veškerá korespondence mezi pražským a příbramským soudem v říjnu 1892 skončila. Marie Boháčová byla s největší pravděpodobností z nějakého důvodu žaloby zproštěna. Její jméno se totiž nenašlo mezi vězněnými v Trestnici pro ženy v Řepích. 

Další zprávu o osudu Boháčových přinesl Horymír z 19. srpna 1893: „Dne 14. srpna v 10 večer vznikl oheň neznámým způsobem na půdě rolníka Josefa Boháče ve Zdaboři č. p. 6. Oheň strávil celou usedlost do základů. Stavení domovní i hospodářská byla dřevěná a propojena tak úzce, že na záchranu nebylo ani pomysliti. Mimo oves, který ještě na poli dozrává, shořela veškerá úroda letošního obilí a píce i značná zásoba zrní z roku minulého. Shořelo též veškeré hospodářské nářadí a mláticí stroj, jejž měl pan Boháč vypůjčený od svého zetě, aby mohl vymlátit část obilí, chtěje si takto učinit místo pro oves ještě nesklizený. Dále shořelo domácí náčiním veškeré šatstvo, peřiny a značná zásoba tkanin, jež uloženy měl coby výbavu pro svou schovanku. Ohni padly za oběť i jalovice, tele a prase. Ovocné stromy v zahradě, která objímala celé stavení, jsou zničeny, ovoce visí na nich opečeno. Boháč je pojištěn na 700 zl., avšak jen na stavení, na úrodu ne. K ohni přijela první stříkačka březohorská a ihned příbramská, ale činnost sborů byla oslabena nedostatkem vody.“ Josef Boháč byl dne 24. srpna soudně vyšetřován, jak k požáru došlo, ale jeho zavinění nebylo prokázáno. 

Dne 11. října 1893 se překvapivě z vyhořelé zdabořské usedlosti č. 6 vdávala se svolením svého ovdovělého otce tehdy nezletilá osmnáctiletá Boháčova dcera Marie (ano, tatáž Marie jako výše) za jedenatřicetiletého svobodného Františka Ježka, rolníka ze Zdaboře č. 3. Novomanželé se odstěhovali do zdabořského čísla 7 (nové 108/V), kde se jim už 3. listopadu narodila dcera Anna. František Ježek se k ní musel u děkanského úřadu přihlásit. Děvčátko s vrozenou slabostí však následujícího dne zemřelo. 

O necelý rok později, 26. října 1894, se Ježkovým narodil syn František. O další rok později, 8. října 1895, se narodila dcera Růžena, a možná následovali i další potomci. Pamětní publikace o Zdaboři uvádí, že jakýsi Boháč bydlel v rolnické usedlosti č. p. 6 ještě v roce 1899. Jisté je, že šestaosmdesátiletý Josef Boháč z č. 6 zemřel sešlostí věku dne 25. července 1907 jako výminkář v č. 7 (108/V), takže je možné, že žil s Ježkovými. O dva dny později byl pohřben na příbramském hřbitově do hrobu č. 578 (nové 61/VIII).

Spojené obce Žežice a Zdaboř

K dějinám Zdaboře se v našem archivu dokumenty hledají těžko. V roce 1863 byla totiž připojena s Brodem k Žežicím, od roku 1876 už bez Brodu existovala pod názvem Spojené obce Žežice a Zdaboř. Od roku 1928 byla Zdaboř samostatnou obcí. Podle vydaných publikací (a velmi děkuji za konzultaci Mgr. Věře Prunerové a jejímu vnukovi H. Prýmkovi) byla na území někdejší obce Zdaboř změněna popisná čísla v roce 1975 a uvádějí se jako V. část města Příbram. Již v roce 1890 však dostalo popisná čísla s římskou „V“ za lomítkem kolem třiceti okrajových zdabořských domů včetně drkolnovských dolů August a Wolfgang. 

Pokud nejsou prameny ve fondu obce, musí se hledat jinde. V tomto příběhu pomohl například podací protokol příbramského děkanství, u kterého si Růžena Boháčová v listopadu 1941 stejně jako mnoho dalších lidí za protektorátu žádala o chybějící křestní listy svých předků za účelem prokázání nežidovského původu. Proto se dá předpokládat, že její matka už nežila.

Věra Smolová
SOA v Praze – SOkA Příbramdě, která objímala celé stavení, jsou zničeny, ovoce visí na nich opečeno.