V roce 1922 vytvořil jeden z nejvýznamnějších českých umělců počátku 20. století František Bílek (1872–1941) pro Hořovice osobitý pomník obětem 1. světové války s názvem Obětovaný. Dílo rozcházející se s očekávaným realismem části hořovického obyvatelstva bylo rozporuplně přijato a jeho další osud nebyl jednoduchý. Přesto dodnes patří k výrazným uměleckým památkám ve veřejném prostoru Podbrdska a celého Středočeského kraje.

František Bílek byl český sochař, malíř, grafik, architekt, autor užitého umění a hluboce věřící křesťan, který se postupně stal nejvýraznější osobností české symbolistické sochařské generace. V jeho tvorbě nalezneme hned několik realizací válečných pomníků, u nichž autor prokázal nekonvenční přístup. Patrně Bílkovým nejosobitějším projektem je hořovický pomník obětem 1. světové války, jehož slavnostní odhalení se uskutečnilo v září 1922.

Národ a jeho obětovaný

Z dochovaného kresebného návrhu hořovického pomníku Obětovaného z roku 1918 je patrné, že František Bílek dílo původně koncipoval daleko velkoryseji. Jeho součástí měla být skupina osob zobrazených v dramatickém pohnutí, vztahující ruce k muži (Obětovanému) v plamenech. Zastoupeny zde jsou jak rodiny padlých legionářů, oplakávající své syny či manžely, tak i národ vyjadřující „…úzkost, bolest a zoufalství z každého obětovaného,“ jak je to zřejmé z Bílkovy poznámky. To mělo být rovněž zdůrazněno nápisem na soklu: „Národ a jeho obětovaný“. Inspirován byl veršem evangelia sv. Jana (18,14): „… je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid.“ Sochař zde – obdobně jako třeba u pomníku J. A. Komenského, původního návrhu Smetanova pomníku nebo u nerealizovaného návrhu Žižkova pomníku pro pražský Vítkov – pracuje s koncepcí jedné dominantní postavy, kterou charakterizují výrazná gesta, podtrhující snahy o duchovní obnovu lidstva, osobní opravdovost nebo spoléhání se na Boží milost. Ideu a živelnou sílu hlavní postavy navíc vždy podtrhuje skupina figur, vztahujících se a jakoby vyrůstajících ke klíčovému aktéru děje.

Mladík vstupující do plamenů obětiště

S myšlenkou Obětovaného František Bílek pracoval již v roce 1918, když na objednávku vytvářel diplom pro prvního ministerského předsedu Československa Karla Kramáře. Z téhož roku pochází dřevěný model Obětovaného vyřezaný ze zimostrázu. S iniciativou pro postavení pomníku v Hořovicích přišlo v červenci 1921 Sdružení válečných poškozenců, vdov a sirotků, jehož výbor pověřil organizací a výběrem vhodného umělce pedagoga a výtvarníka Václava Živce (1893–1982), který v té době působil na učitelském ústavu v Hořovicích a patřil k významným kulturním a uměleckým osobnostem města. Berounský rodák, jenž sám prošel boji v 1. světové válce, z obdivu k Bílkovu dílu navrhl právě jeho. Následně byl v srpnu 1921 požádán architekt Čeněk Vořech, který tehdy pobýval v nedalekých Rokycanech, aby prohlédl určená místa pro instalaci pomníku. Volba padla na parčík v jižní části Palackého náměstí. Po souhlasu vedení města začal výbor Sdružení válečných poškozenců, vdov a sirotků, složený ze zástupců politických stran, stavovských a osvětových korporací, organizovat sbírky na postavení pomníku obětem 1. světové války. Prostředky byly získávány třeba formou dobročinných divadelních představení nebo později edicí pohlednic s fotografií sochy Obětovaného. 

Na pořízení díla se významně podílel rovněž krajinský studentský spolek Valdek, jenž požádal básníka, spisovatele a nekonformního kněze Jakuba Demla a již zmiňovaného Čeňka Vořecha, aby přispěli k sepsání publikace věnované pomníku padlých v Hořovicích. Z doslovu, který sepsali valdečtí ochotníci, se dozvídáme o významu Čeňka Vořecha. Právě on dodal návrhy, z nichž zvítězil ten Bílkův, a celý výbor byl údajně příjemně překvapen poměrně nízkými náklady na jeho výrobu. Hana Prixová Dvorská k tomu ve svém článku „Paměť v kameni. K okolnostem vzniku hořovického pomníku obětem první světové války od Františka Bílka“ uvádí: „Původní návrh počítal se sochou z kovu, která měla být odlita v blízkých komárovských hutích, k čemuž však nakonec nedošlo a mistr zhotovil sochu z kamene… Cena pomníku činila 32 000 korun.“ 

František Bílek měl od počátku jasnou představu o sochařském i architektonickém pojetí díla. Pomník padlých v Hořovicích tvoří dynamicky pojatá postava mladíka (Obětovaného), s hrdinně odevzdaným pohybem rukou, v mlčenlivé vroucnosti tragicky výmluvným, vstupující s bolestivým pohledem k nebesům do plamenů obětiště jako posvátná oběť. Sochař se inspiroval – jako ostatně několikrát – veršem z Janova evangelia. Ctnost a velikost bojovníka není pro Bílka v tom, že zabíjí, ale že život obětuje a přijímá smrt za druhé. Návrh architektury pochází také od Bílka, ale vypracován byl architektem Čeňkem Vořechem. 

Výkladem k Bílkově Obětovanému přispěl rovněž Jakub Deml: „Bílkův Obětovaný není jenom pietní památkou a oslavou mučedníků a hrdinů Hořovických a Podbrdských, nýbrž zároveň obrazem a zosobněním našeho národa, stojícího na rozhraní otroctví a svobody… A na onom rozhraní říká Bílkův Obětovaný: ‚Nejsem antickým Herkulem, který se rozhoduje buď pro rozkoš, anebo pro slávu; já jsem život napadený smrtí; uhnu-li já, budete zasaženi Vy, ale já neuhýbám, neboť Vás miluji…‘ Všechna surovost rakouských odvodů, při kterých člověka obnažovali, měřili, tupili a ponižovali, všechny podlosti, krutosti a hrůzy, které předcházely a následovaly, všechny nástroje zhovadilosti, všechna muka bitev a válek žalují z něho lidstvu, budoucnosti a nebesům. Jest to český Abel a Izák, milující život a odhodlaný jej dát… Kdyby tento život neměl vyššího smyslu a sám v sobě byl ukončen, jak kruté bylo by narození a jak bezcenná byla by každá oběť a smrt!“

Slavnostní odhalení

V březnu 1922 František Bílek předložil sádrový model sochy Obětovaného. Hrubé přípravy díla provedl Jan Kyselo z Podhorního Újezdu, s nímž Bílek spolupracoval na několika zakázkách. V červenci 1922 započaly práce na soklu, který podle Vořechových propozic provedla firma Ferdinand Žalud. Socha Obětovaného byla na místě osazena v srpnu 1922 a mistrem Bílkem dokončena. Slavnostního odhalení 10. září 1922 se František Bílek sice osobně nezúčastnil, ale v sále hořovické radnice několik dnů předtím pronesl přednášku, kterou za velkého zájmu publika doprovodil světelnými obrazy svých děl. K slavnostnímu předání pomníku obětem 1. světové války veřejnosti také navrhl plakát. 

Při příležitosti odhalení uspořádal krajinský studentský spolek Valdek v hořovické radnici prodejní výstavu Bílkových kreseb a grafického díla. Současně byla v sobotu 9. září 1922 uspořádána v hořovické radnici slavnostní akademie, na níž o životě a díle Františka Bílka promluvil kapitán Ferdinand Písecký, ředitel učitelského ústavu v Modré na Slovensku. Hudební doprovod zajišťoval pěvecký spolek Smetana z Plzně. V neděli 10. září 1922 prošel průvod místních občanů, spolků a korporací městem až na Palackého náměstí, kde u pomníku stála čestná stráž. Na slavnosti zahrála kapela 38. berounského pěšího pluku, zpíval místní pěvecký sbor. Shromážděné přivítal starosta sokolské župy Rokycanovy. Dcera kapitána Píseckého přednesla Medkovu báseň Svítá. Hlavním řečníkem byl opět Ferdinand Písecký, účastník bojů v 1. světové válce. Socha Obětovaného byla odhalena za zvuků národní hymny. Starosta města Josef Ptáček přijal záštitu nad pomníkem padlých, následovaly projevy dalších řečníků. V odpoledních hodinách byla slavnost zakončena veřejným sokolským cvičením v parku Dražovka. 

Práce a stavební úpravy v okolí pokračovaly i po jeho odhalení. Do 28. října 1922, kdy se u pomníku padlých připravovalo slavnostní setkání, muselo být hotové předláždění, přesazení stromů i oplocení, vše podle Bílkova schválení. Po skončení prací vyjádřil Václav Živec, který současně zval sochařovu choť Bertu Bílkovou na návštěvu Hořovic, osobní přání: „Jsem jist, že moje láska a úcta k životu Vašemu v nejdůležitějších chvílích mých pociťovaná, přinese nejen uskutečnění plánu, který já, nahodilý přizvanec do výboru, nesměle jsem choval, ale přinese bohdá i užitek duševního růstu kraje rodného.“

Rozporuplné přijetí a proměny v čase

Socha Obětovaného byla rozporuplně přijata a její další osud nebyl jednoduchý. Jak uvádí hořovický kronikář: „Je to umělecky nejvýznamnější dílo nové doby v Hořovicích, a je v povaze Bílkova umění, že mu dosud mnoho občanů neporozumělo. Přesto však Obětovaný stal se posvátným celému městu, které se tu shromažďuje při největších svátcích národa.“ V padesátých letech 20. století byla socha přemístěna před zámek, přičemž byl poškozen původní sokl (plamenné obětiště) od Čeňka Vořecha. Podoba nového podstavce však výtvarně nesouzněla s Bílkovou sochou. Až v roce 2011 byla pořízena památková rekonstrukce starého Vořechova soklu, ale stále se jedná pouze o volnou repliku původní architektury.

Dílo, které mluví i dnes

František Bílek vnímal válku jako důsledek „padlého lidství“ – odklonu od pravdy a dobra. Jeho dílo tak není jen historickým pomníkem či vzpomínkou na minulost, ale i výzvou k zamyšlení nad přítomností. Celá Bílkova tvorba je prostoupena snahou o duchovní obnovu lidstva. Kdo by se chtěl o hořovické soše a inspirativním životě a díle tohoto spirituálního umělce dozvědět více, má možnost nahlédnout do monografie „Troje dveře do chrámu v nás. Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století“. Vyšla na podzim 2025 v koedici Galerie hlavního města Prahy a Ústavu pro studium totalitních režimů. Podrobnosti o díle jsou také v XXXII. sborníku Podbrdsko (2025). Hořovickému pomníku bude věnována i část přednášky, kterou na 23. června 2026 v 17.00 připravil autor tohoto článku pro Knihovnu Jana Drdy. 

Martin Jindra
historik