Vznětlivost, žárlivost, alkohol a bídné poměry vedly až k vraždě a dlouhému žaláři. V první ze série historických soudniček přinášíme příběh březohorského horníka Josefa Šmáta.

Horník Josef Šmát se narodil 6. března 1830 v dosud stojícím domku na Březových Horách č. p. 118 (staré číslo 30) horníkovi Vojtěchu Šmátovi, který sem přišel za prací do stříbrných dolů z Nové Vsi u Zaječova na druhé straně Brd a oženil se tady s Terezií, dcerou horníka z Orlova.

Z Příbrami přes Kladno do Nýřan a zpět do Příbrami

Josef Šmát byl vznětlivé povahy a už v mládí byl jednou zatčen pro rvačku. Oženil se s Marií Matějíčkovou, která pracovala v cihelně. Po svatbě žili u Josefova otce, kde bydlel i Josefův o šest let starší bratr Jan s manželkou a třemi dětmi. Po narození Josefova prvního syna Josefa odešli mladší Šmátovi za prací na Kladno, kde se jim narodil syn František a kde nakonec zakotvili v domku manželčiných rodičů. Josef Šmát nadále zůstal domovským příslušníkem Březových Hor.

Marie Šmátová v září 1863 v Kladně zemřela. Josef Šmát nechal své malé syny u prarodičů Matějíčkových a odešel za prací do Nýřan. Krátce před pruskou válkou v roce 1866 se vrátil na Březové Hory a bydlel s bratrovou rodinou v chalupě po rodičích. Dne 16. ledna 1866 se oženil s dvaatřicetiletou vdovou Marií Hodererovou a přestěhovali se do podnájmu.

Josefova druhá manželka však zemřela už 23. října 1866 na choleru, nebezpečné průjmové onemocnění způsobující dehydrataci, jejíž epidemie vypukla po pruské válce a jen na Březových Horách během dvou měsíců zabila dvě stovky lidí různého věku. To byla téměř desetina březohorských obyvatel, a mnoho dalších připravila o zdraví. Životní a hygienické podmínky hornictva na přelidněných Březových Horách byly strašné a cholera se přenášela hlavně používáním pitné vody znečištěné fekáliemi nebo potravinami.  

Josef odešel asi roku 1868 na Smíchov, kde nádeničil v cukrovaru a jinde. Na jaře 1870 si tam vzal o devět let mladší Annu Sedláčkovou, která měla za svobodna syna. Šmátovi synové z prvního manželství již pracovali v Kladně.

Vysoké holínky a knír

Josef Šmát byl střední postavy, měl černé prošedivělé vlasy, hnědošedé oči a pod nosem knír. Nosil vysoké holínky, hnědé šaty s vestou, košili, šátek na krku, čepici a černý kabát. Po svatbě bydlel s Annou u jejích rodičů. V témže domě bydlel i manželčin bratr František, kterého Anna často navštěvovala. Josef Šmát na ni začal žárlit a podezíral ji, že s ním má poměr, protože jednou zahlédl, jak ji bratr drží kolem krku.  

Pak Anna otěhotněla, a tak se odstěhovali na usedlost Šubrtku, kde bydleli v jedné světnici s cizí rodinou Zajíčkovou. Šmát začal Anně vyčítat, že se baví se Zajíčkem, a když mu jednou nepřinesla do práce snídani, „plácl ji drobet přes hubu, a poněvadž na to ven vyběhla a nadávala, vsadil jí za to několik štulců.“ Anna na něj podala žalobu na policejním komisařství na Smíchově, což se několikrát opakovalo, a jednou byl dokonce zatčen.  

Šmát tvrdil, že když byl střízlivý, nic ženě nedokázal vytknout. Proto začal pít kořalku a takto posílen se vracel k manželce a synovi. Pracoval tehdy ve smíchovské plynárně za denní mzdu 90 krejcarů, a za večerní přesčas dostával 18 kr. přídavku.  

Josef Šmát se pak odstěhoval do jiného bytu, ale tehdy třiatřicetiletá Anna tam odmítla jít s ním, už asi čtvrt roku bydlela u rodičů ve smíchovské usedlosti Václavce a dřela v tamní cihelně. Ve středu 19. června 1872 si Šmát na manželku počkal a naléhal, aby se k němu vrátila. Hrubě ho odbyla. Pak chodil po Smíchově jako bludná ovce, vypil několik skleniček kořalky a k večeru se stavil v plynárně pro sekeru, protože se chtěl zabít. Šel si vyhlédnout příhodné místo na kopec, a když se vracel, uviděl studnu na Klavírce hned vedle Václavky. Sekeru schoval nedaleko studny do křoví a za tmy se vrátil do svého bytu, kde sepsal dopis, ve kterém obviňoval švagra z poměru s Annou.

Kořalka a rohlík za dva krejcary

Ve čtvrtek ráno 20. června 1872 šel na snídani do jednoho krámku na Smíchově, kde si koupil za dva krejcary kořalku a rohlík. Dopoledne bloumal po Smíchově, před polednem se vrátil k Václavce a lehl si na trávník, ze kterého viděl na cestu. Došel si pro ukrytou sekeru a zahlédl svou ženu, jak přichází z cihelny, aby doma nakojila jejich devítiměsíčního syna. Se sekerou pověšenou na levé ruce k ní přistoupil a přemlouval ji, aby se k němu vrátila, nebo mu dovolila se přistěhovat za ní. Řekl, že „její rodiče jsou staří a kdyby zemřeli, z ní nebude nic, ani žena, ani kurva.“ Odpověděla, že je jí to jedno, a on opáčil: „Viď, ty od France neupustíš“. Anna ho vzpurně odbyla: „To víš, že ne!“ Šli ještě kus cesty společně, přičemž Šmát pravou rukou držel manželku za ruku. Pak se mu Anna vytrhla. Šmát vzal v zoufalství sekeru do pravé ruky, zdvihl ji a praštil Annu čepcem čili zadní stranou sekery do pravého spánku. Svalila se na zem a Šmát si pomyslil: „Aby jsi nevstala a měla dost“, a zasadil jí ještě dvě rány do týla. Pak běžel ke studni. Sekeru držel namířenou proti sobě a po hlavě do studny skočil, aby v ní ukončil svůj život. Nic se mu však nestalo, bylo v ní vody tak pod bradu. Sekera, břitva a tobolka mu vypadly, ale Šmát ze studně vylezl. Schoval se v blízkém obilí a sušil si šaty. Tam si pro něj za chvíli přišel strážník, protože svědci Annu ležící obličejem k zemi hned našli a Šmáta po činu zahlédli. Byl odveden k soudu, kde byl ještě téhož dne vyslýchán.    

Vyslýchající Šmátovi řekl, že ona studna je široká přes tři lokte (loket je 59 cm) a dobře vytarasená, hluboká 13 loket a bylo v ní přes tři lokte vody, takže není pravděpodobné, že pokud by do ní skočil po hlavě, dostal by se z ní bez cizí pomoci nebo bez nějakého nástroje. Šmát odpověděl, že sice neví, jak se to stalo, ale že ho voda musela nějak obrátit a vynést ven hlavou. Pak se chytal tarasu a chlad ho přiměl, aby se vyškrabal ven. Dodal: „Já jsem učený havíř, a proto umím lézt bez žebříku i z větší hlubiny nežli jest studně na Klavírce, a musím připomenout, že mezi tarasem jsou časté a dost velké skuliny.“ A pak Šmát, který při výsleších plakal, řekl: “Já chci mít smrt, když je má žena mrtvá, dělají se mnou, co chtějí, ať je tomu konec, já ale na tom státi musím, že jsem ve studni byl, a se smáčel a náhodou se neutopil, a že jsem se nikde v kalužině nekoupal neb nemáčel.“  

V dolině u usedlosti Malvazinky se našlo Šmátovo psaní na rozloučenou, které tam pohodil. Dále se zjistilo, že ráno v den vraždy si Šmát chtěl vydlužit na svůj černý kabát 2 zl., aby „až se zabiju a mě najdou, měli na truhlu.“

Záležitost pro božskou prozřetelnost

Když mu den po vraždě ukázali manželčinu mrtvolu, zdrtilo ho to. Annin bratr poměr se svou sestrou popřel. O Anniny syny se dál starala její matka, která před soudem odmítla vypovídat s tím, že nechává celou věc božské prozřetelnosti.  

Soudy v monarchii pracovaly rychle. C. k. zemský coby trestní soud v Praze odsoudil 8. srpna 1872 Josefa Šmáta za zločin prosté vraždy k smrti provazem a náhradě trestního řízení. Dne 26. srpna 1872 rozsudek potvrdil C. k. vrchní zemský soud a po něm 10. září 1872 nejvyšší soudní dvůr. Jeho císařskokrálovské apoštolské Veličenstvo – František Josef I. – však Šmátovi 30. září 1872 nejvyšší trest prominulo a nejvyšší soud mu místo oběšení vyměřil trest těžkého žaláře v trvání dvanácti roků zostřený každého čtvrt roku postem.  

Jedenapadesátiletý Josef Šmát byl propuštěn z vězení na amnestii 14. ledna 1881 a zbytek trestu tři roky a pět měsíců mu byl prominut. Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit do své domovské obce Březové Hory. Rodina jeho zmrzačeného bratra Jana ho ve své chalupě č. p. 118 odmítla přijmout, a tak bydlel v pronájmu v blízkém domě č. p. 104.  

Vzhledem ke svému zločinu, o němž se na Březových Horách jistě vědělo, byl Josef Šmát u soukromníků nezaměstnatelný. Poprosil tedy o zaměstnání u zdejšího horního závodu, který ho z milosti přijal jako nádeníka za nepatrnou mzdu. Ani ho nezapsal do své knihy mužstva (zaměstnanců).  

V noci 15. května 1881 se Josef Šmát, zřejmě opět posílen alkoholem, z blíže nepopsaných důvodů popral se svými synovci Janem a Františkem Šmátovými v hostinci u Buriánků (nejspíš odlehlé č. p. 23 na Pahorku, ale možná stejnojmenný hostinec zbouraný později kvůli stavbě kostela sv. Vojtěcha). Synovec František Šmát se protivil policejnímu strážníkovi Janu Raindlovi při zatýkání tak, že strážník musel použít ke své ochraně zbraň. Dopustil se tak přestupku „proti veřejným zřízením a opatřením společenské bezpečnosti přináležejícím“ a 27. července 1881 byl odsouzen k 48 hodinám vězení s postem a k náhradě nákladů trestního řízení.

Josef Šmát dožil asi mimo Březové Hory

Svědci potvrdili, že amnestovaný Josef Šmát se sice popral, ale zatčení se nebránil, a tak byl stejně jako jeho druhý synovec propuštěn bez trestu. Z březohorských soupisů obyvatelstva pak Josef Šmát mizí a jeho jméno není uvedeno ani v úmrtní matrice nebo rejstříku zemřelých. Zřejmě se rozhodl Březové Hory opustit a dožít někde jinde.  

Šmátův synovec František začal u horního závodu pracovat jako zavážeč roku 1876, ale v září 1883 byl propuštěn, protože byl odsouzen ke třem měsícům těžkého žaláře pro veřejné násilí. Jeho bratr Jan nastoupil do dolů jako běhač od listopadu 1877, ale po třech týdnech byl propuštěn pro urážky a vyhrožování. V srpnu 1880 ho vzal horní závod zpátky, ale v únoru 1884 ho propustil poté, co byl v lednu 1884 stejně jako jeho bratr odsouzen pro veřejné násilí dokonce ke čtyřem měsícům těžkého žaláře. Jejich trestní spis se nedochoval, a tak nelze zjistit, zda šlo o obyčejnou rvačku, nebo zda měl jejich čin nějakou souvislost s březohorským dělnickým hnutím za zlepšení životních podmínek hornictva, které se právě formovalo a bylo ze strany horního závodu velmi nevítaným jevem.

Věra Smolová, SOA v Praze – SOkA Příbram