Emil Kuchař je perkmistrem Cechu příbramských horníků a hutníků, který se podílí na přípravě červnového 30. Setkání hornických města a obcí ČR a zároveň 19. Evropského dne horníků a hutníků. Cech je jedním z příbramských spolků, které se snaží udržet tradice odvětví, spojené nejen s hospodářským rozmachem města.

Rozhovor děláme v hornické hospůdce Na Vršíčku. Stále cech dodržuje a praktikuje Pivní zákon?

Samozřejmě. Pivním zákonem se řídí i Skok přes kůži. Zrovna včera jsem se z jednoho, vysokoškolského, vrátil z Bruntálu.

Letos se v Příbrami uskuteční 30. Setkání hornických města a obcí ČR a 19. Evropský den horníků a hutníků. Co pro vás jako perkmistra Cechu příbramských horníků a hutníků tato událost znamená?

Jde o poměrně novou tradici, která vznikla v roce 1996. Tehdy jsme jako poměrně nový spolek a hlavně jako svobodní lidé vyjeli poprvé za hranice na velké setkání německých hornických měst ve Schneebergu. První setkání bylo neuvěřitelné. Němci jsou v uniformách hodně barevní, my jsme v těch černých kytlích více usedlí. Mají historizující, středověké hutnické a havířské uniformy, které se dělí i podle různých profesí a oblastí. Je to nádherná podívaná. Už cestou zpátky, v té době byl perkmistrem Miroslav Šťastný, jsme si řekli, že něco takového bychom dokázali uspořádat i v Čechách. Následující rok zde bylo první setkání. Akce se uchytila, v té době nás také velmi podporovaly Rudné doly, a přišel další ročník v Krásně. Hlásila se další města a vznikla tradice, že vždy po deseti letech se setkání pořádá v Příbrami. Začalo prvním, pokračovalo desátým a dvacátým, kdy jsem převzal funkci perkmistra.

Čerpali jste inspiraci v Německu. Dalo se navazovat i na obdobné akce, které se tu uskutečňovaly za socialismu, jako Hornické dny?

Myslím, že by to bylo možné, ale neměli jsme zájem. Při vzniku těchto svátků, ať už Hornických dnů, MDŽ nebo oslav Prvního máje byla dobrá myšlenka. Ta se ale rychle zpolitizovala a ztratila na přitažlivosti, alespoň pro významnou část populace. Nyní ale dochází k obnovení některých z uvedených svátků a my například už několik let jezdíme do Sokolova na Den horníků podpořit hornický průvod našich kamarádů. Jako v řadě jiných profesí lidé ke svému řemeslu přilnuli. I když horničina byla vždy těžká a nebezpečná dřina, havířům dávala obživu a často by ji za jinou nevyměnili.

A protože člověk je tvor společenský, nutí ho tato vlastnost, aby se sdružoval. Tak v průběhu staletí vznikala nejrůznější společenství. Řemeslná, politická, náboženská. Jedním ze způsobů jejich prezentace byla všelijaká setkání spojená s průvody, přehlídkami či procesími. Vyjadřovali tím svůj význam, názor, vážnost. Byla to samozřejmá a nepřehlédnutelná součást života společnosti. Hornictví a hutnictví přinášelo panovníkovi prospěch a on na oplátku nešetřil privilegii. Tam někde se zrodila tradice hornických slavností a průvodů. Dodnes se na těchto akcích se „svými“ rádi potkáváme. A že jich během roku je! V nejbližší době se uskuteční 18. setkání báňských měst a obcí Slovenska, 23. rakouský den horníků a hutníků v Leobenu a velká hornická paráda ve Freibergu. A k tomu samozřejmě naše Setkání v Příbrami.

Lze v průvodech, které lidé uvidí během červnových slavností, rozlišit, kdo jsou horníci a kdo hutníci nebo z jakých jsou krajů?

Určitě, prostřednictvím praporů a uniforem. Všichni, kteří se chtějí zúčastnit třech avizovaných průvodů, zaslali předem počet účastníků. Mají stanovené konkrétní místo v průvodu, dostanou svého „cedulonosiče“. Přijedou české i zahraniční spolky - Poláci, Maďaři, Slováci, Slovinci, Němci a Rakušané.

Kolik lidí očekáváte?

Bergparáda, tedy sobotní Velká hornická paráda, bude čítat až 1300 účastníků. V pátek večer půjde od Kulturního domu na Březové Hory čepobití, kde je přihlášeno 800 lidí. Budou připraveny tři velké stany, aby nás nezaskočilo počasí a měli jsme připravenou i mokrou variantu akce.

Těžba uranu skončila před 35 lety, olova a stříbra před 50 lety, byl tu i železnorudný revír. Jak se daří udržet povědomí o hornictví a jeho tradice desítky let od ukončení těžební činnosti?

Těžko. Ve své době patřil Horní závod k největším zaměstnavatelům v regionu. Vydolovala se ruda, zpracovala na úpravně a v huti se vytavila. Až v roce 1951 se zdejší Kovohutě osamostatnily. Po roce 1946, kdy se začalo s těžbou uranu, byly v popředí zájmu Uranové doly. Nadstandardní platové podmínky přitáhly nové pracovníky, i proto mělo zdejší hornictví nadále určitou váhu. Samozřejmě řadu z těchto lidí zajímal hlavně výdělek Ani nevěděli, že tu paralelně fungují Rudné doly. Ty byly chudší, ale měly delší a krásnější historii. Nebylo zde takové to tvrdé šturmování. Což neznamená, že nedocházelo ke smrtelným úrazům a lidé nedělali těžkou práci, naopak. Ale mohu dát příklad, v čem byly jiné. Ještě za císaře pána a v době krize dvacátých let dokázaly pořád zaměstnat děti zemřelých horníků po důlní katastrofě v roce 1892. O práci byla nouze a nikoho nebrali, ale jestliže se jednalo o sirotka po zadušeném horníkovi, tak práci získal. A to já považuji za lidštější přístup té komunity.

Na přelomu 19. a 20. století ale hornictví už upadalo…

Po březohorské katastrofě spadlo během deseti, dvaceti let hornictví na polovinu i co do počtu zaměstnanců. Stříbro se totiž laciněji těžilo jinde. Ani dnes doba hornictví nepřeje. Doly se zavřely, i když se hornictví významně podepsalo na historii a prosperitě řady měst a obcí jak v Čechách, tak v celé Evropě. Je konfrontováno s názory ekologů a nejsem si jist, zda úplně šťastně. Hornictví z již uvedených důvodů podporoval panovník. Dnes je na okraji zájmu. Přesto jsem přesvědčen, že ještě není všem dnům konec. Například polovina povrchových lomů na kámen – na štěrk na stavby a do silnic – je za svým zenitem.

O znovuotevření a rezervách se zatím jen diskutuje.

Všichni chápou, že je to velice třeba, ale ne u nás za humny. To se pak sepisují petice. Je to stejné jako se silnicemi. Chceme jezdit po dálnicích, ale ne kolem našeho domova. Současná situace ukazuje, jak pravdivé je přísloví „Co je doma, to se počítá“. Ať dovážíme komodity z jakékoli světové strany, jsme vždy závislí. A i naši přátelé a spojenci dokážou provádět kousky, ze kterých jde hlava kolem. Platilo a platí, že košile je bližší než kabát. A v takové chvíli, ať už z rozumu, či nutnosti, si tím více musíme vážit čehokoli, co dokážeme získat z vlastních zdrojů. Současné moderní technologie nelze srovnávat se stavem před 40 lety. Procesy jsou mnohem šetrnější.

Pojďme ještě k odkazu pro Příbram. Hornictví a hutnictví formovalo město po staletí, minimálně 250 let své nejsilnější éry. Jak tento vývoj podle vás ovlivnil Příbram, nejen z hlediska sociálního, ale i infrastruktury a celkového rozvoje?

Je třeba říci, že bez hornictví a hutnictví, které zde po dlouhou dobu živilo obrovské množství lidí, by Příbram byla pravděpodobně poměrně nevýznamným městem s mnohem menším počtem obyvatel. Rozvoj města se promítl i do průmyslu. Vznikaly podniky navázané na hornickou výrobu, například továrna na drátěná lana. Bez tohoto zázemí by byl rozsah průmyslu výrazně menší a město by se spíše rozvíjelo jako zemědělsko-průmyslové centrum s širším zázemím okolních obcí.

Na konci 19. století pracovalo v dolech přibližně pět tisíc lidí, což mělo zásadní vliv na demografii i podobu města. Příbram si díky silnému zastoupení škol vysloužila označení Podbrdské Athény. Vysoká škola báňská vychovala několik generací vysoce kvalifikovaných odborníků, kteří nacházeli uplatnění po celé Evropě. Druhá významná vlna rozvoje přišla s těžbou uranu, která opět přilákala nové obyvatele a přinesla další investice. Vybudovala se řada staveb, které město využívá dodnes – kulturní dům, plavecký bazén nebo zimní stadion. V souvislosti s uranovým průmyslem ale nemůžeme opomenout další historické souvislosti, například využití práce politických vězňů na Vojně a Bytízu. Někteří z těch lidí zůstali po propuštění pracovat v regionu, ať už patřili k politickým vězňům nebo lumpům.

Jste v kontaktu s hornickými spolky v zahraničí. Jak vnímají svou historii v Německu, Polsku nebo Maďarsku v porovnání s námi?

Z obecného pohledu je situace velmi podobná. Většina těchto měst vyrostla právě na hornictví a některá se k této tradici hrdě hlásí i dnes. Příbram si v tomto ohledu vede velmi dobře. Při mezinárodních setkáních má dlouhodobě pozitivní ohlas. Velkou roli hraje také přístup současného vedení města, které tyto aktivity podporuje. Ne všude je podpora stejná. Existují i případy, kdy bylo setkání domluveno, ale po změně vedení města zrušeno. To následně znamenalo nutnost rychle hledat náhradní řešení, což je organizačně velmi náročné, zvlášť u velkých akcí. Zásadní je otázka ubytovacích kapacit, protože účastníci bývají rozmístěni v širokém okolí. V současnosti se však daří plánovat setkání s větším předstihem a obvykle jsou k dispozici pořadatelská města na několik let dopředu.

Hornické spolky jsou také propojeny ve Sdružení českých hornických měst a obcí. Na jaře se koná hornické konzilium, kde se mimo jiné projednávají nominace na cenu Český permon. Tato cena udělovaná každoročně Sdružením hornických a hutnických spolků ČR má pět kategorií. Hornický folklor, záchrana technických památek, počin roku a ocenění za celoživotní dílo. Pátou, mimořádnou kategorii uděluje město, kde se v daném roce setkání pořádá. Na podzim se pak zástupci spolků setkávají ve městě, které bude hostit další ročník setkání a prezentuje postup příprav. Nelze také zapomenout na členství ve Sdružení evropských hornických a hutnických spolků. Pavel David z našeho Cechu zde za české sdružení zastává funkci viceprezidenta.

Zmínil jste počet 1300 účastníků v průvodu. Máte představu, kolik návštěvníků by mohlo dorazit celkem?

To se dá odhadnout jen obtížně. Rádi bychom oslovili alespoň lidi z celého okresu. Probíhá poměrně výrazná propagační kampaň. Přípravy má na starosti především Městské kulturní centrum v čele s Vlastou Ševrem, pracují na tom dost intenzivně. Velkou roli samozřejmě sehraje počasí. Lidé jsou na podobné akce zvědaví a rádi přijedou, ale rozhodující často bývá, jaká je předpověď. Pokud vyjde počasí, očekáváme pěknou účast, v opačném případě dorazí jen ti nejvěrnější.

Příbram je na akci dobře připravená. Hlavní část hornického programu se odehraje na Březových Horách, konkrétně na dole Marie a na náměstí J. A. Alise. Zároveň poběží doprovodný program i pro širší veřejnost, včetně koncertů populární hudby. Ty se uskuteční také na náměstí 17. listopadu, takže návštěvníci budou mít z čeho vybírat. Součástí doprovodného programu budou také kulturní akce. V úvodu setkání v pátek 12. června jsou v plánu projekce tematických filmů v kině, které budou veřejně přístupné.

Je už jasné, kde se bude konat další ročník?

Pokud bychom se drželi tradice návratu po deseti letech a budeme tu my nebo naši následovníci, mohlo by se čtyřicáté setkání opět uskutečnit v Příbrami. Co se týče příštího roku, k pořadatelství se přihlásil Trutnov. Setkání českých hornických a hutnických měst se koná každoročně, zatímco evropské setkání nemá pevný interval a závisí na tom, kdo se ujme pořadatelství. Poslední se konalo před několika lety v rakouském Bad Ischlu, v minulosti hostila setkání také města v Maďarsku, Německu nebo na Slovensku.

Připomínají setkání i nějaké publikační aktivity?

Součástí tradice je i vydávání publikací. Už v minulosti vznikly almanachy, které mapovaly jednotlivá období – od prvního do desátého setkání, následně od desátého do dvacátého. Nyní se připravuje další, který shrne období od dvacátého do třicátého setkání. Obsahuje přehled pořadatelských měst, ocenění Český permon i obrazovou dokumentaci jednotlivých ročníků. Jde o ucelený pohled na vývoj celé tradice.

V Příbrami se o odkaz hornictví a hutnictví starají čtyři spolky včetně toho vašeho. Co spadá do vaší kompetence?

Každý z příbramských spolků má své vlastní zaměření. Náš Cech se každoročně stará o připomínku Březohorské důlní katastrofy. Organizačně se podílíme na přípravách Prokopské pouti, ve spolupráci s příbramskou průmyslovou školou pořádáme Skok přes kůži. Na začátku každého roku organizujeme hornický ples. Historicky se těmito činnostmi hlásíme k odkazu tradic spolků, které působily na Báňské akademii. V tomto prostředí také vznikl Pivní zákon, který jste zmínil na začátku našeho povídání. Také se snažíme vyhledávat hornické zvyky a písně. Novodobý Skok přes kůži v Příbrami vznikl v rámci sympozia Hornická Příbram. Dnes akci organizujeme jako spolek, mimo jiné i díky podpoře města. Není to finančně nenáročná záležitost – náklady se pohybují kolem šedesáti tisíc korun. Přesto se ji daří udržet zejména díky zájmu studentů místní průmyslové školy a pochopení jejího vedení. Dokud zájem potrvá, má smysl v těchto tradicích pokračovat.

Jsou všichni členové bývalí horníci nebo hutníci?

Občas se na to někdo ptá. Při pouhém nahlédnutí do stanov našeho spolku musí být každému zřejmé, že o příslušnosti k hornickému povolání zde není ani zmínka. A upřímně, takové otázky mi připadají stejně nepatřičné, jako kdyby se tazatelé pídili po tom, zda členové různých vojenských historických spolků byli někdy vojáky, nebo zda zažili první či druhou světovou válku.

Cech byl založen v roce 1993. Daří se získávat nové členy?

Podobně jako jinde v Evropě i u nás narážíme na postupný úbytek členů. Přesto se daří zapojovat mladší generaci – osobně mám v cechu dvě ze svých tří dětí. O nové členy máme stále zájem a rádi mezi sebou přivítáme kohokoli, kdo má vztah k našemu městu. Scházíme se pravidelně každý měsíc v hospodě Na Vršíčku. Není podmínkou být horníkem, důležité je spíše sdílet zájem o historii a tradice. Jsme dohledatelní na internetu jako Cech příbramských horníků a hutníků. Jak již bylo řečeno, v Příbrami funguje více spolků s podobným zaměřením a s vlastní náplní. Cech příbramských hutníků – olovářů, jehož členy jsou převážně zaměstnanci hutě, se schází méně často, ale organizuje i tematické výjezdy. Dá se říci, že pravidelnost našeho setkávání je v rámci republiky spíše výjimečná.

Spolupracujete s dalšími spolky v Příbrami?

Jistě. Minimálně o sobě víme a při řadě akcí se přirozeně doplňujeme. Připomínku důlní katastrofy organizujeme my, ale účastní se jí zástupci všech spolků a další veřejnost. Pravidelně přicházejí také představitelé města, hasiči nebo baráčníci. Další akce mají na starosti jiné spolky. Hornické odpoledne nebo Hornické Velikonoce organizuje skupina kolem dolu Řimbaba. Spolek Prokop se tradičně věnuje Prokopské pouti, i když v posledních letech se do organizace více zapojuje město. Prokopský spolek zároveň pořádá Putování se světýlky za svatým Martinem nebo Hornického Mikuláše na dole Marie, kde má své zázemí.

Emil Kuchař

Perkmistrem Cechu příbramských horníků a hutníků je od roku 2016. Vystudoval Gymnázium Dobříš a Střední školu sociálně-právní Praha. V letech 1980 až 2001 pracoval na Podnikovém ředitelství Rudných dolů. V období 2001–2020 působil jako OSVČ.

Hornický slovníček

• Perkmistr – je odvozen z německého Bergmeister, tedy horní mistr. V minulosti byl zodpovědný za provoz a dozor nad těžbou. V moderní době se s titulem perkmistr setkáváme především při tradičních hornických slavnostech (např. Skok přes kůži), kde má symbolickou pravomoc.
• Hornická kytle – slavnostní hornická blůza nebo kabátec, který tvoří klíčovou součást hornické uniformy.
• Šturmování (z německého der Sturm – útok, bouře) – označuje intenzivní úsilí o maximální zvýšení těžby, často spojené s nedodržováním bezpečnostních předpisů, prodlužováním pracovní doby a vysokou nehodovostí.
• Galenit (leštěnec olověný) – je nejvýznamnější ruda olova, často obsahující příměs stříbra.