Anketa v každém čísle Kahanu dává prostor hlasům zastupitelských klubů – zjišťujeme jejich postoje k důležitým tématům. Tentokrát jsme se ptali: Jak si připomínat události druhé světové války? A jak je přibližovat mladším generacím? Oslovili jsme všechny kluby a přinášíme odpovědi těch, které na naši výzvu reagovaly – seřazené abecedně od Z k A.

Aleš Barášek, Šance pro Příbram

Události druhé světové války jsou jedním z nejzásadnějších milníků moderních dějin. Přestože od jejího konce uplynulo osmdesát let, její odkaz zůstává živý – a měl by být i nadále připomínán. Nejen jako historická událost, ale jako zrcadlo, které nám ukazuje, kam až může vést touha po moci, přehlížení lidské důstojnosti a selhání demokratických hodnot. Každá generace dostává znovu a znovu příležitost utvářet svět jako lepší, bezpečnější a spravedlivější místo pro život. Přesto se zdá, že snahy o ovládnutí druhých, rozdělování společnosti a budování strachu jako nástroje moci vyhrávají a přetrvávají – někdy skrytě, jindy až překvapivě otevřeně. 

Propaganda minulosti se dnes nešíří prostřednictvím filmů, plakátů a megafonů, ale skrze digitální algoritmy, sociální sítě a virální dezinformace. Manipulace veřejným míněním se stala sofistikovanější, ale v jádru zůstává podobná – oslovuje naše emoce, vytváří jednoduché nepřátele a slibuje rychlá řešení složitých problémů. 

Žijeme dnes z hrdinství lidí, kteří se v minulosti dokázali postavit zlu, a často za to zaplatili tím nejcennějším – svým vlastním životem. Byli to obyčejní lidé, kteří nečekali na zázrak, ale jednali. Dnešní svět ovšem často ovládají lidé, kteří na tyto oběti zapomínají. Místo služby veřejnosti sledují vlastní prospěch, a kdyby přišla chvíle, kdy by měli sami něco obětovat, raději obětují druhé – ty, jejichž důvěru využívají. Proto je zásadní připomínat si nejen fakta a data, ale především příběhy. Příběhy odvahy i zbabělosti, lidskosti i krutosti. Ukazovat mladším generacím, co se stalo, ale také proč se to stalo – a co to tehdy znamenalo pro obyčejné lidi. 

Jedním z konkrétních kroků, jak tento přístup naplnit, může být spolupráce příbramských základních škol s organizací Paměť národa. Ta disponuje výukovými programy pro školní děti směřujícími k poznání a uznání naší národní minulosti. Díky finančnímu zázemí může Paměť národa zajistit řadu zajímavých vzdělávacích programů, výstav a setkání s pamětníky, které dokážou přiblížit dětem dějinné historické události. 

V době, kdy je pravda stále častěji relativizována a fakta zpochybňována, je důležité učit mladé přemýšlet kriticky, ptát se a hledat souvislosti. Aby pochopili, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí. A že i dnes – stejně jako tehdy – záleží na odvaze jednotlivce postavit se zlu, i když přichází v nových šatech.

Jiří a Petra Novotných, Svoboda a přímá demokracie (SPD)

„Já, voják, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice. Budu vojákem statečným a ukázněným, budu plnit úkoly ozbrojených sil a budu dodržovat právní a vojenské předpisy. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, připravovat se k obraně České republiky a budu ji bránit proti vnějšímu napadení. Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. Tak přísahám!“ 

Vojenskou přísahu složil každý, kdo do roku 2004 absolvoval základní vojenskou službu. Složili ji i naši předkové před rokem 1939. Ale všichni víme, jak to celé dopadlo. Vzdali jsme se, odevzdali naše majetky, a především životy nepříteli. Ti nejstatečnější odešli do zahraničí, aby bojovali se spojeneckými vojsky proti Hitlerovi. Před koncem války si o nás – bez nás – vítězné mocnosti (Roosevelt, Stalin a Churchill) rozdělily Evropu. Zanedlouho začala studená válka a každý si konec války začal vykládat podle svého politického režimu. A jak si konec 2. světové války připomínáme? 

Jiří základní školu navštěvoval v Kladně a vždy v červnu byly místní základní školy navštěvovány lidickými ženami, které vyprávěly o tom, jak byly odvlečeny do kladenského gymnázia a poté do koncentračního tábora. Popisovaly celý průběh od obklíčení Lidic, zastřelení mužů starších 15 let, až po utrpení, které zažily a měly to štěstí, že vůbec přežily. Taktéž vzpomíná na vyprávění pamětníka, který šel v Kladně za 2. světové války okolo gymnázia a viděl, jak právě přiváželi ženy z Lidic. „Kdykoliv jedeme v Kladně okolo kladenského gymnázia, vždy si na jeho vyprávění vzpomenu.“ 

S dětmi si připomínáme konec války každý rok. Hovoříme s nimi o všech tragédiích, které se během války udály, a navštěvujeme různé akce, jež tyto události připomínají. Zároveň jakožto bývalý voják AČR má Jiří povoleno nosit uniformu vždy, kdy se to hodí, což je právě např. při účasti na pietních aktech, které pořádá i město Příbram – jako výročí 28. října, 8. května a samozřejmě tradiční boj u Slivice – poslední výstřely. 

V poslední době běží v televizi pořady o 2. světové válce, které podle časových možností i s dětmi sledujeme. Dnešní mladá generace již nemá tu možnost slyšet slova utrpení a odvahy přímo od pamětníků. Vše je ale řádně zadokumentováno a dnešní děti by s tímto měly být seznamovány zcela přirozeně a bez politického překrucování faktů či bagatelizování tragédií, které se zajisté odehrály. A nezapomínejme na jedno rčení – historie se opakuje.

Václav Dvořák, Spojenci – TOP 09, Starostové a nezávislí, Politické hnutí Hlas, SOS Příbram a nezávislí kandidáti

Máme tady další výročí konce druhé světové války. Přinesla nezměrné utrpení obyvatelům tří kontinentů a smrt 50 milionů lidí. Byla také scénou, na které se udála nekonečná řada hrdinských činů často končících smrtí. Ti lidé, třeba mladí, obětovali svůj život – navždy. My, zhýčkaní nezaslouženým blahobytem (na dluh), si neumíme pořádně představit, čím generace, které prožily světové války, procházely. Tehdy šlo o život, o to mít co do úst, o osobní čest, o národní samostatnost. Dnes řešíme problémy typu tloustnoucích dětí a jejich depresí pramenících ze životního stylu, drogy, Zelený úděl a podobně. Jsou to potíže, které si sami dobrovolně vyrábíme. Kdyby tehdejší voják viděl, jak se sami střílíme do nohy a zároveň voláme doktora, tak nás v duchu pošle do blázince. 

Když nastane výročí konce války, tak napochodují politici k památníkům a dojemně připomínají hrdinství těch, kteří se zasloužili, položili životy. Stala se z toho povinná formalita, bez skutečného obsahu, která již nijak neoslovuje veřejnost. Všimněte si na archivních záběrech, jak obrovský rozdíl je v oslavách konce války za první republiky, a ještě krátce po druhé světové válce, oproti dnešku. Lidé povětšinou svým voleným zástupcům nevěří a politiku považují za špínu. Myslím, že pokud by neznámý vojín obživl a viděl, kdo mu tam formálně vzdává úctu, že by rád do svého hrobu zase spadl. 

Výročí konce válek či vzniku republiky jsou jistě významné dny a měli bychom si velice vážit těch, kteří se pro tyto dny kdysi obětovali – ať to jsou známá či neznámá jména. Ten nejlepší způsob, jak dnešní mladé generaci tato výročí připomínat, by byla trvalá poctivá správa věcí veřejných. Takový způsob řízení své obce, státu, ale i EU, kdy si řekneme, že tady jsme rádi doma, že na to můžeme být hrdí. Kdy pokud by ti dřívější hrdinové vstali z mrtvých, tak by nás pochválili, jak pokračujeme v tom, zač oni své životy položili. O nějaké kytice a slavnostní fanfáry by jim jistě nešlo.

Simona Luftová, Česká pirátská strana

Druhá světová válka je pro dnešní mladé často jako černobílý film – vzdálená, neosobní, těžko uchopitelná. Pro žáky je to kapitola v učebnici, soubor cizích jmen a dat, které je potřeba „našprtat“ před testem. Zájem o historii i dění kolem sebe je mezi mladými spíš výjimkou než pravidlem. O to větší odpovědnost neseme my – rodiče, učitelé, politici. 

Pokud chceme, aby si mladá generace skutečně uvědomila, kam až může vést nenávist, přehnaný nacionalismus, zaslepenost a lhostejnost, musíme jí to přiblížit jinak než jen pietním aktem, pokládáním věnců nebo postem na Facebooku. Osobně podporuji poznávání dějin skrze zážitky, simulace historických událostí, autentické příběhy, diskuse a návštěvy památných míst. Například Vojna u Příbrami je jedním z takových míst. Jsem ráda, že v Příbrami působí několik spolků, které se na organizaci vzpomínkových akcí a bojových ukázek aktivně podílejí. 

S ohledem na to, co se dnes děje ve světě, je mimořádně důležité vést mladé lidi ke kritickému myšlení – ke schopnosti vyhodnocovat informace, vnímat souvislosti a rozpoznat manipulaci, nenávistné projevy či laciné sliby politiků. Například z řad Motoristů, Stačilo!, SPD a dalších. Jsou politici, kteří se zaklínají ochranou národa, ale přitom šíří nenávist a rozdělují společnost na „my“ a „oni“. 

Je klíčové, aby mladí nebyli lhostejní k tomu, co se kolem nich děje – právě z lhostejnosti často vyrůstají nenápadné počátky tragédií. Válka nezačíná tanky. Začíná slovníkem. Znepokojující je rostoucí zájem a obdiv části mladých o nacistické a fašistické symboly. Do politiky se vracejí hesla, která zavánějí nenávistí místo empatie. Vidíme je v rétorice extremistických stran, které zneužívají frustraci a hledají viníky mezi „těmi druhými“. 

A právě tady je důležité říct nahlas „tohle není normální“. Není normální hajlovat na veřejnosti, jako to udělal Elon Musk. Není normální vyzývat k násilí proti lidem, jako to udělal Filip Turek. Není normální obdivovat autoritářské vůdce typu Putina, jako to dlouhodobě činí Lubomír Volný a jiní. Pokud se tváříme, že je to jen „názor jako každý jiný“, ustupujeme hodnotám, na kterých stojí demokratická a svobodná společnost. Minulost tu není proto, abychom ji ctili formálně. Ale proto, abychom díky ní pochopili přítomnost – a chránili budoucnost.

Jan Konvalinka, ANO 2011

Jsou politici, kteří na státní i komunální úrovni využijí jakéhokoliv tématu, konec druhé světové války nevyjímaje, aby zviditelnili sami sebe, aby se s ostatními podělili o svůj světonázor nebo aby přímo či nepřímo zaútočili na ty, kteří to „politicky“ vidí jinak než oni. Je to hloupé, trapné a nedůstojné. Zároveň to ukazuje malost a přízemnost konkrétního jedince. 

Válka je nechutná a zlá věc mající svůj prapůvod v mezilidské nenávisti, přehnaných politických ambicích, mocenských zájmech a pokřivených ideologiích. Bohužel už je mezi námi jen velmi málo těch, kteří světovou válku zažili. Jakkoliv se snažíme jejich osobitá svědectví dějinně postihnout a zaznamenat, vždy už pozbydou na autentičnosti a značné syrovosti. 

Naše město si své válečné hrdiny připomíná průběžně a stále. Jsou po nich pojmenovány ulice (např. Gen. Tesaříka), hrdinové mají své pamětní desky na rodných domech (např. František Závorka). Na hrdiny vzpomínáme při každoročních pietních aktech, na kterých promlouvá historik Josef Velfl, tak seznamujeme veřejnost včetně školou povinných dětí s válečnými událostmi. Každoročně město pořádá připomínkové akce. To vše má za cíl poukázat jednak na zrůdnost válčení jako takového, ale i vyzdvihnout mimořádné lidské vlastnosti jako statečnost, chrabrost a ochota položit život za vlast a její svobodu. 

Letošních osmdesát let od ukončení války si připomeneme opravdu mohutně. Je připraveno mnoho akcí, jako jsou výstavy, expozice techniky, simulace bitev, přednášky historiků. Součástí připomínek budou i pietní akty, na které jste všichni srdečně zváni. Moc bych si přál, aby všechna ta válečná připomenutí a události spojené s oslavami konce války v nás povzbudily myšlenky svobody, nutnosti vzájemné tolerance a uvědomění si významu míru pro život náš i našich dětí. 

Rubriku zpracoval: Stanislav D. Břeň