Sylvie Krobová se narodila 14. srpna 1968, týden před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Od svých dvou let žila pouze s otcem, divadelníkem Andrejem Krobem, ale vychovávala ji především babička. Ta měla ruské kořeny, její bratr strávil patnáct let v lágru na Sibiři. V raném dětství vídala Sylvie otce sporadicky, většinu času trávil v divadle a postupem času také na výsleších Státní bezpečnosti.  

Otec Sylvie Krobové Andrej Krob se na vojně v Českých Budějovicích seznámil s Václavem Havlem a stali se z nich celoživotní přátelé. Dokonce mu ke koupi dohodil i legendární Hrádeček, tedy chalupu nedaleko Vlčic u Trutnova, která sousedila s chalupou Krobových. Od 60. let působil jako jevištní mistr v Divadle Na Zábradlí, kde byl v té době režisérem Jan Grossmann a Václav Havel zde pracoval jako dramaturg. 

Po srpnu 1968 komunistický režim zakázal nejen spoustu her, ale znemožnil v divadlech působit i mnoha lidem včetně Václava Havla nebo Jana Grossmanna. V roce 1975 Andrej Krob vytvořil ještě s dalšími lidmi z Divadla Na Zábradlí Havlovo hru Žebrácká opera, která už byla v té době zakázaná. Hrála se v malé hospodě v Počernicích, kde se sešla umělecká elita tehdejší doby, například Vlasta Chramostová, Stanislav Milota nebo Pavel Landovský. Na konci představení se ale dostavila Státní bezpečnost a od té doby začal mít otec problémy nejen v Divadle Na Zábradlí. Situace se ještě vyostřila po jeho podpisu Charty 77 v první vlně. Z divadla musel odejít a dlouho nemohl sehnat práci. Ta jediná, která se naskytla, bylo zatloukání hřebíků do oken kdesi u Pardubic, takže z domova odjížděl ve tři ráno, aby se tam stihl dostat. StB navíc vyhrožovala tím, že pokud nezačne sekat dobrotu, Sylvii pošlou do dětského domova. Vždy naštěstí zůstalo jen u zastrašování.

Dítě disentu

Sylviino dětství tak poznamenaly především komplikované rodinné vztahy a disent. „Otec se dvakrát znovu oženil a já tak pendlovala mezi jeho ženami, babičkou a vlastní matkou. Navíc se pohyboval v prostředí a s lidmi, které tehdejší režim drsně potíral. Pamatuji si, to mi mohlo být tak šest, sedm let, kdy k nám na Mikuláše vtrhla Státní bezpečnost a tátu odvedla. Byli hrozně agresivní, neurvalí a tátu jsem pak viděla až druhý den. Často ho vyslýchali, ale nikdy nezavřeli.“ 

Pro Sylvii představoval v době dětství a dospívání čas strávený na Hrádečku, kde se scházelo velmi pozitivní společenství, jakési vyrovnávání vztahů. Přilnula především k Olze Havlové. Ruku v ruce s tím ale šel i strach z neustálého pronásledování disidentů Státní bezpečností a jejich výslechy. 

Sylvie vzpomíná na zahradní slavnosti, které se konaly při příležitosti červencových narozenin Olgy Havlové a na které se sjížděl téměř celý tehdejší disent. Slavnosti měly vždy nějaký program, například tvorbu živých obrazů nebo sázení lípy a s tím spojený příchod praotce Čecha, a zároveň doprovodný program v podobě šťár Státní bezpečnosti. Její otec jednou natočil, jak vynáší Václavu Havlovi z domu věci, které ale se samotným disentem ve většině případů nijak nesouvisely. Sylvie, která měla od mala ráda hudbu, při té příležitosti zpívala píseň Za svou pravdou stát. „Byla to taková moje revolta. A Václav Havel mi pak říkal, že mě chtěli taky sebrat, že už jsem si dovolila moc.“ Na zahradní slavnosti v roce 1978 zpíval také Jaroslav Hutka, který byl v říjnu téhož roku donucen k emigraci. 

Neustálá přítomnost StB ale generovala také komické situace. „Na Hrádeček často jezdil Pavel Landovský a jednou šli takhle s Vaškem Havlem do lesa a našli tam kabel. Tak šli po tom kabelu a došli k takovému seníku v lese. Tam zjistili, že StB to tam nahoře natáčí a jde to do lesa do toho seníku a tam sedí někdo, kdo to přebírá a posílá na hlavní velitelství. Tak ten kabel ustřihli, namotali ho a odnesli ho do sběrných surovin. Pak šli za to na pivo.“

Hudba a poezie

V roce 1984 začala Sylvie studovat na pražské konzervatoři operní zpěv. Zároveň hrála malé role v otcově Divadle Na Tahu, později i v Divadle Na Zábradlí. V roce 1989 podepsala petici Několik vět a dále ji šířila. „Nosila jsem to k otci, kde se archy sbíraly a bylo důležité je tam dostat co nejdříve. Protože kdyby StB zabavila třeba jen ty tři, co jsem nesla v batohu, tak by snadno insultovala lidi, kteří na nich byli. Když už toho byl štos, tak to tak snadné nebylo.“ Sháněla také podpisy na petici za propuštění Václava Havla z vězení. V revolučním roce se účastnila protirežimních demonstrací a její muž Jiří Reidinger dokonce u sebe doma schoval před jednou demonstrací Václava Havla, aby ho nesebrala Státní bezpečnost.  

Po revoluci se Sylvie začala naplno věnovat hudbě, kterou si sama skládá a píše si k ní texty. Je také autorkou hudby k mnoha divadelním inscenacím. Zároveň se věnuje psaní poezie, vyšly jí už dvě sbírky. Se svým manželem Jiřím Reidingerem má dvě dcery a žije v Nové Vsi pod Pleší.  

Vyprávění Sylvie Krobové natočily v rámci projektu Příběhy našich sousedů společnosti Post Bellum žákyně Waldorfské školy Příbram Johana Pechová, Magdaléna Plachetková, Eliška Růžičková, Karolína Vaňousová a Rozálie Zemánková pod vedením učitelky Zuzany Angelové. 

Magdaléna Sadravetzová, Post Bellum